Za posledních 25 let měli jen dva předsedy. Miroslav Grebeníček i Vojtěch Filip je shodně vedli dvanáct a půl roku.

Text je převzatý z Českého rozhlasu Plus

A byly to v podstatě sladké roky. Taktika lehce znaveného třídního boje a umného kšeftování s hlasy ve sněmovně jim zajištovala solidní volební zisky nad deseti procenty hlasů (v roce 2002 to bylo dokonce 18,5 %) a poklidný život v parlamentní opozici.

Téměř za nic nenesli odpovědnost, ale dokázali být u velkých momentů české politiky – třeba zvolení Václava Klause prezidentem republiky v roce 2003 nebo u pádu Topolánkovy vlády a v podstatě i ‚starého‘ českého politického systému na jaře 2009.

Komunisty bylo nutné brát vážně, i když nejautentičtější byli v roli – řečeno slovy jejich klasika – „užitečných idiotů“, kteří postupem času a stárnutím základního sněmovního kádru i členské základny zcela rezignovali na ambice být něčím více než okrajovou stranou, jejíž čas přichází tak dvakrát, třikrát za volební období.

Konec revolučního dělnického hnutí u nás

To se teď změnilo. Během let 2013–2017 přišli komunisté o 350 tisíc voličů. Jako by se najednou naplnil scénář, který Miloš Zeman předkládal někdy na jaře roku 1990: problém komunistických voličů a tím i zablokovaných parlamentních hlasů pro sestavování vlád vyřeší postupně čas.

Platí to ovšem jen částečně. Komunistům sice hlasy ubývají, respektive se přesunují k hnutí ANO, ovšem Miloš Zeman právě v sobotu jako první prezident po roce 1989 míří se zdravicí na jejich sjezd. A v dalších dnech pak bude na komunistech záležet, jestli Česko bude mít půl roku po volbách vládu s důvěrou.

Ano, je to paradox, ale vlastně jen zdánlivý. Ve skutečnosti je to jen vyvrcholení komunistického přežívání posledních 25 let a jejich zřejmě nevykořenitelnému zvyku nabídnout se komukoliv silnějšímu, kdo se jim za jejich služby solidně odmění – i když je to jejich přirozený třídní nepřítel, miliardář, a navíc bývalý člen, který se na rozdíl od zřetelně proruských komunistů veřejně hlásí k členství v NATO a EU.

Komunisté jsou dnes nejblíže moci od roku 1990, ale všechny ty funkce, kterými je ANO ve sněmovně korumpuje, jsou pro stranu s věkovým průměrem členstva 75 let nejspíš jen posledním hurá.

Své poslední chabé síly a zbývající hlasy odevzdají výstřednímu miliardáři, který je kdysi tak nepěkně zradil. Myslím, že to je takový pěkný symbolický konec revolučního dělnického hnutí v českých zemích.

Jindřich Šídlo Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít