Nesnesitelná lehkost prezidentské kandidatury
Zájem, který naše média projevují s více než ročním předstihem o volbu prezidenta republiky, potvrzuje, jak jsou prezidentské volby mezi voliči oblíbené. I když prezident nemá v českém ústavním systému zvlášť silné postavení, je už od dob Tomáš G. Masaryka vnímán jako jakási náhražka císaře pána a jeho úřad se donedávna těšil automaticky značné důvěře veřejnosti.
Až v poslední době se Miloši Zemanovi podařilo dostat se na přibližně stejnou úroveň důvěry – nebo spíše nedůvěry – veřejnosti, jaké se těšila vláda.
Pokud tedy necháme stranou nároky našich předků na moudrost a mravní integritu hlavy státu, které jsou symbolizovány v hesle Pravda vítězí, vyšitém na prezidentské standartě, můžeme být spokojeni.
Boj o nového prezidenta republiky slibuje docela napínavou podívanou. Zatím se přihlásilo asi třináct kandidátů a další veřejně prohlašují, že o své kandidatuře uvažují. Několik takzvaně těžkých vah, u kterých se účast předpokládá, se jistě ještě přidá. Mohlo by se říct, že budeme mít z čeho vybírat.
Problém ovšem je, že řada z těch, kteří s takovým předstihem ohlásili kandidaturu, nemá skoro žádnou šanci na zvolení a bude obtížně shánět i těch potřebných 50 tisíc podpisů. Co si tedy od své kandidatury slibují? Mají za to, že je už jen kandidatura na prezidenta republiky posune v jejich politické nebo společenské kariéře?
Nového Masaryka nezvolíme
Média opravdu o všech kandidátech referují se vší vážností a zkušenost z minulé prezidentské volby, kdy se několik neúspěšných kandidátů vzápětí stalo senátory, skutečně svědčí o úspěšnosti této taktiky. Mohli bychom tedy parafrázovat známý postřeh Jaroslava Haška o tom, že „proti zatčenému nejvíce svědčí již samotný fakt zatčení“, protože kdyby byl úplně nevinnej, tak by ho přece nezavřeli.
V případě prezidentské volby to můžeme obrátit, že „ve prospěch kandidáta nejvíce svědčí již sám fakt kandidatury“, protože kdyby nebyl tak skvělý, tak by přece nekandidoval. A protože nechceme věřit, že by všichni kandidáti byli psychopati, přesvědčení o své výjimečnosti, je zřejmé, že k neúspěchu již předem odsouzená snaha dostat se na nejváženější post v zemi skutečně vede k posílení společenské prestiže, a ne ke zesměšnění nepříliš soudného uchazeče.
Můžeme se jistě přít o to, jestli takový počet evidentních outsiderů ucházejících se o post hlavy státu vypovídá více o svobodné politické soutěži, nebo naopak o postupné degradaci úřadu prezidenta republiky.
V liberální společnosti má samozřejmě každý právo se přihlásit do otevřené soutěže na libovolnou pozici, ale pokud je volba prezidenta používána jen jako výtah k patnácti minutám slávy, znamená to, že instituce prezidenta ztrácí výjimečné postavení, jaké v naší společnosti dlouho měla, a že se volba prezidenta dostala na úroveň konkurzu na libovolnou pracovní pozici.
Musíme se prostě smířit s tím, že nového Masaryka nebo Havla v přímé volbě nezvolíme. Na rozhodování voličů mají stále větší vliv sociální sítě, kde vítězí dojmy a uspět může jen ten, kdo dokáže něčím strhujícím zaujmout.
Na druhou stranu nám určitě prospěje, pokud nás pragmaticky se chovající prezidentští kandidáti vyléčí z představy prezidenta jako osvíceného panovníka. Ostatně současný prezident odvedl na tomto poli nemalý kus práce.
Zbývá tedy jen otázka, jestli citát Jana Husa vyšitý na prezidentské standartě není v takové situaci již nepatřičný. Ale to už je jiný příběh.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Americká sněmovna hlasovala pro pomoc Ukrajině. I díky Trumpovi
Matěj Schneider
Důchodovou reformu potřebujeme, ještě víc ale musíme dbát na mezigenerační solidaritu
Julie Hrstková
Koaliční strany teď kazí vládnutí malichernými spory
Petr Šabata
Airbnb je zpátky. Nejen v krizi bydlení si Praha nemůže dovolit takto neregulovaný byznys s byty
Apolena Rychlíková