Nesnesitelná lehkost prezidentské kandidatury

Zájem, který naše média projevují s více než ročním předstihem o volbu prezidenta republiky, potvrzuje, jak jsou prezidentské volby mezi voliči oblíbené. I když prezident nemá v českém ústavním systému zvlášť silné postavení, je už od dob Tomáš G. Masaryka vnímán jako jakási náhražka císaře pána a jeho úřad se donedávna těšil automaticky značné důvěře veřejnosti.

Komentář Praha Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Pražský hrad uzavřený veřejnosti

Pražský hrad uzavřený veřejnosti | Foto: Michaela Danelová | Zdroj: iROZHLAS.cz

Až v poslední době se Miloši Zemanovi podařilo dostat se na přibližně stejnou úroveň důvěry – nebo spíše nedůvěry – veřejnosti, jaké se těšila vláda.

Přehrát

00:00 / 00:00

Jan Vávra: Nesnesitelná lehkost prezidentské kandidatury

Pokud tedy necháme stranou nároky našich předků na moudrost a mravní integritu hlavy státu, které jsou symbolizovány v hesle Pravda vítězí, vyšitém na prezidentské standartě, můžeme být spokojeni.

Boj o nového prezidenta republiky slibuje docela napínavou podívanou. Zatím se přihlásilo asi třináct kandidátů a další veřejně prohlašují, že o své kandidatuře uvažují. Několik takzvaně těžkých vah, u kterých se účast předpokládá, se jistě ještě přidá. Mohlo by se říct, že budeme mít z čeho vybírat.

Problém ovšem je, že řada z těch, kteří s takovým předstihem ohlásili kandidaturu, nemá skoro žádnou šanci na zvolení a bude obtížně shánět i těch potřebných 50 tisíc podpisů. Co si tedy od své kandidatury slibují? Mají za to, že je už jen kandidatura na prezidenta republiky posune v jejich politické nebo společenské kariéře?

Nového Masaryka nezvolíme

Média opravdu o všech kandidátech referují se vší vážností a zkušenost z minulé prezidentské volby, kdy se několik neúspěšných kandidátů vzápětí stalo senátory, skutečně svědčí o úspěšnosti této taktiky. Mohli bychom tedy parafrázovat známý postřeh Jaroslava Haška o tom, že „proti zatčenému nejvíce svědčí již samotný fakt zatčení“, protože kdyby byl úplně nevinnej, tak by ho přece nezavřeli.

V případě prezidentské volby to můžeme obrátit, že „ve prospěch kandidáta nejvíce svědčí již sám fakt kandidatury“, protože kdyby nebyl tak skvělý, tak by přece nekandidoval. A protože nechceme věřit, že by všichni kandidáti byli psychopati, přesvědčení o své výjimečnosti, je zřejmé, že k neúspěchu již předem odsouzená snaha dostat se na nejváženější post v zemi skutečně vede k posílení společenské prestiže, a ne ke zesměšnění nepříliš soudného uchazeče.

Můžeme se jistě přít o to, jestli takový počet evidentních outsiderů ucházejících se o post hlavy státu vypovídá více o svobodné politické soutěži, nebo naopak o postupné degradaci úřadu prezidenta republiky.

V liberální společnosti má samozřejmě každý právo se přihlásit do otevřené soutěže na libovolnou pozici, ale pokud je volba prezidenta používána jen jako výtah k patnácti minutám slávy, znamená to, že instituce prezidenta ztrácí výjimečné postavení, jaké v naší společnosti dlouho měla, a že se volba prezidenta dostala na úroveň konkurzu na libovolnou pracovní pozici.

Musíme se prostě smířit s tím, že nového Masaryka nebo Havla v přímé volbě nezvolíme. Na rozhodování voličů mají stále větší vliv sociální sítě, kde vítězí dojmy a uspět může jen ten, kdo dokáže něčím strhujícím zaujmout.

Na druhou stranu nám určitě prospěje, pokud nás pragmaticky se chovající prezidentští kandidáti vyléčí z představy prezidenta jako osvíceného panovníka. Ostatně současný prezident odvedl na tomto poli nemalý kus práce.

Zbývá tedy jen otázka, jestli citát Jana Husa vyšitý na prezidentské standartě není v takové situaci již nepatřičný. Ale to už je jiný příběh.

Autor je komentátor Českého rozhlasu

Jan Vávra Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme