Blázny tady nechceme

Existuje celá řada neférových způsobů, jak se pokusit někoho vykázat z veřejné debaty. Pokud je vaší protivnicí žena, tak jsou obvyklé argumentační fauly doplněny ještě o celou řadu „inovativních“ znevažujících technik útočících na vzhled nebo třeba rodinný stav.

Komentář Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Švédská aktivistka Greta Thunbergová | Foto: Paul Chiasson | Zdroj: ČTK/AP

V případě Švédky Grety Thunbergové, která opakovaně upozorňuje na důsledky klimatické krize a která nedávno vystoupila na klimatickém summitu OSN, je kritika jejího mládí, vzhledu, nezkušenosti a genderu doplněna ještě o poznámky k její psychice. Thunbergová má totiž Aspergerův syndrom, což je pro řadu oponentů příležitost, jak její projevy odmítnout coby pomatené.

Přehrát

00:00 / 00:00

Klára Vlasáková: Blázny tady nechceme

Mladá Švédka se stala pro mnohé symbolem klimatického hnutí. A coby tak výrazná osobnost schytává také výrazné nenávistné komentáře, které v některých případech hraničí až s obsesí.

Jedna věc je přitom klimatická krize a neochota přistoupit na to, že je nutné změnit dosavadní styl života: snížit emise skleníkových plynů, odklonit se od fosilních paliv, zastavit plundrování přírody, nechat ji regenerovat a nasměrovat peníze do aktivit, které přírodě pomáhají. Jenže snazší než přistoupit na tuhle myšlenku je pro řadu lidí takové návrhy prostě odmítnout jako příliš extrémní a omezující.

Nikdo nejsme normální

Existuje jeden výstižný kreslený vtip, kdy se loď se jménem Ekonomický růst blíží ke kraji útesu. „Udělejte s tím něco!“ volá dívka na kraji paluby, která je k propasti otočená čelem.

Zbylí cestující ji však utřou tím, že umí jen kritizovat, že svou alternativu nemá dost propracovanou a že je jednou z hysterických ekofanatiků, kteří ostatním nařizují, co mají dělat. Nikdo z nich hlavu ke kraji útesu neotočí, a svůj blížící se pád tak úspěšně ignorují.

Druhá věc je pak znevažovat Thunbergovou za to, že není takzvaně normální. „Když lidé útočí na váš vzhled a odlišnosti, tak to znamená, že si už neví rady, a vy tím pádem vítězíte,“ okomentovala to na svém twitterovém účtu.

Tvrdošíjné zaměření jejích kritiků na „normalitu“ je nicméně pozoruhodné především v tom, že není jasné, kde tedy leží hranice mezi duševním zdravím a zavrženíhodnou vychýleností.

Pokud je Thunbergová napadána a znevažována i kvůli Aspergerově syndromu, znamená to, že by o klimatu měli hovořit pouze někteří? A kdo by to měl být? Jaká odchylka od psychického zdraví je ještě v pořádku? Všechny poruchy autistického spektra jsou tedy neakceptovatelné?

A co třeba takové deprese, ty jsou taky diskvalifikující? A úzkosti? Panické ataky? Nebo snad budou ti, kteří chtějí o klimatické krizi hovořit, předkládat psychiatrické posudky, na základě kterých se teprve vyhodnotí, jestli mohou dostat slovo? A neměl by se tento způsob selekce řečníků a řečnic rozšířit i na další témata?

Něco takového je samozřejmě zcela absurdní a navíc – tak docela „normální“ nejsme nikdo. Všichni se potýkáme se svými vlastními specifickými odchylkami. Někomu to jde líp a jinému hůř. I proto je ale nutné nechat mluvit všechny, kteří mají co říct, a nekádrovat je podle psychického stavu. Pokud by totiž měli mluvit jen ti duševně zcela zdraví, tak by se taky mohlo stát, že budeme všichni pořád docela zticha.

Autorka je dramaturgyně a scenáristka

Klára Vlasáková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme