Zpráva Oxfamu ukazuje, že jsme všichni chudí

Charitativní organizace Oxfam vydala nedávno zprávu o světové ekonomické nerovnosti – a není to zrovna povzbudivé čtení. Přes dva tisíce dolarových miliardářů disponovalo v roce 2019 větším majetkem než 4,6 miliardy lidí dohromady a počet miliardářů se za poslední dekádu zdvojnásobil. Přitom tu mluvíme o době po světové hospodářské krizi, kdy lidé po celém světe přicházeli o práci, úspory i o bydlení.

Komentář Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Zatímco ti nejbohatší rozmnožují svůj obrovský majetek, většina lidí si příliš nepolepšila. Ilustrační foto | Foto: Fotobanka Pixabay | Zdroj: Pixabay

Zpráva Oxfamu je pak specifická v tom, že zdůrazňuje genderové nerovnosti současného stavu, kdy ženy tráví každý den dohromady 12,5 miliardy hodin péčí o své rodiny a domácnost. Tato neplacená práce by přitom šla údajně vyčíslit na 10,8 bilionu dolarů za rok.

18 štěpících linií v české společnosti: podívejte se, co nás nejvíc rozděluje a co spojuje

Číst článek

Protiargumenty podobných statistik bývají obvykle ty, že celosvětová ekonomická situace sice není ideální, ale během let se životní úroveň lidí v globálním měřítku postupně zvyšuje.

Sociolog Daniel Prokop ve své nové knize Slepé skvrny píše, že počet těch, kteří žijí v absolutní chudobě, tedy v přepočtu na americké ceny za dva dolary na den, skutečně klesl z 50 procent v 60. letech na současných zhruba deset procent. V tom jsou námitky o zlepšující se úrovni na místě.

Obcházení zákonů

Jenže Prokop zároveň upozorňuje, že zatímco takto extrémně chudých skutečně ubylo, většinou se jen přesunuli do kategorie „normální extrémní chudoba“, což jsou tři dolary na den. Počet těchto lidí do roku 2000 přibýval a v současnosti je jich okolo dvou miliard (pro srovnání: na začátku 80. let to byly dvě a půl miliardy). Těžkou chudobu (tedy deset dolarů na den) pak zažívají celosvětově dvě třetiny lidí.

Takže zatímco ti nejbohatší rozmnožují svůj obrovský majetek, většina lidí si příliš nepolepšila. Prokop dokonce hovoří o promarněné šanci, kdy se celosvětová prosperita posledních sta let přetavila především v majetek procenta nejbohatších. To všechno pak vyvolává otázku, nakolik je současná podoba kapitalismu udržitelná nebo – jazykem trhu – produktivní. A jak jde taková nerovnost vůbec ospravedlnit.

Připomíná to scénu z komedie Monty Python a Svatý Grál, kdy král Artuš projíždí kolem dvou vesničanů. Žena se diví, že mají krále – ona ho přece nevolila. „Králové se nevolí,“ odpoví Artuš suše a vypráví o své předurčenosti vládnout Britům, kdy náhodou získal meč od Jezerní paní. „Divné ženštiny, co se válí v rybnících a rozdávají meče, nemůžou být základem pro systém vlády,“ protestuje vesničan, ale jeho názor nikoho nezajímá.

Legrační (i když ne tolik jako Monty Pythoni) potom je, že na nápad, jak situaci zlepšit, nemusíme hned vyloženě ždímat svou sociální imaginaci; stačilo by vyzkoušet něco, co by teoreticky mělo už dávno fungovat: spravedlivé odvádění daní.

Díky kauzám typu Panama Papers a mnohým dalším je ovšem smutně známým faktem, že velké korporace se dokážou férovému placení daní různými kličkami vyhnout. Daně jsou tu zjevně hlavně pro ty, co si to „neumějí zařídit jinak“, a z obcházení zákonů se bohužel stalo jakési potvrzení vlastní kreativity a mazanosti.

Druhý nejlepší výsledek v unii. Příjmovou chudobou jsou v Česku ohroženi jen tři ze sta zaměstnanců

Číst článek

A na místě je samozřejmě taky otázka většího zdanění majetku. Právě Oxfam ve své zprávě uvádí, že kdyby procento nejbohatších platilo navíc pouze půlprocentní daň ze svého majetku po dobu deseti let, stačilo by to k tomu, aby se vytvořilo 117 milionů pracovních míst v podhodnocených sektorech, jako jsou péče o seniory a děti, vzdělávání a zdravotnictví.

Takový příklad samozřejmě nemusíme přijmout jako závazný. Slouží především coby dobrá konkretizace toho, v jakých číslech se pohybujeme.

Zpráva Oxfamu by se tak dost dobře mohla jmenovat Všichni jsme chudí. A „nevyplácí“ se to vlastně nikomu.

Autorka je dramaturgyně a scenáristka

Klára Vlasáková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme