Kojenecké ústavy do moderní země nepatří. Drahé, neefektivní a mají zničující dopady na děti
Na návrh poslance ANO Aleše Juchelky se podařilo do druhého čtení poslat novelu zákona o ústavní péči. Ta si mimo jiné klade za cíl zrušení takzvaných kojeneckých ústavů, a to do tří let. Novelu – jen v kompromisnější podobě, která počítá se zrušením domovů do čtyř let – podporuje i bývalý ministr zdravotnictví Adam Vojtěch, ale v rámci ANO na návrhu shoda zatím nepanuje.
A stejně tak je tomu v celé Poslanecké sněmovně: podle komunistické poslankyně Hany Aulické Jírovcové je novela „plivnutí do tváře lidem a ústavní péči, kteří se o ty děti starají“. Svým výrokem tak Aulická přispěla k plejádě prohlášení, která se snaží existenci kojeneckých ústavů nějak odůvodnit a tím i zachovat.
Existuje obava, že by se ohrožené děti bez kojeneckých ústavů ocitaly na ulici. Nemálo kdy jsou tyto strachy přiživovány přímo ze strany ředitelů ústavů.
Česká republika je přitom poslední země Evropské unie, kde kojenecké ústavy stále fungují. V roce 2018 kvůli nim podaly na Česko stížnost k Evropskému výboru pro sociální práva při Radě Evropy dvě mezinárodní neziskové organizace.
Generace deprivovaných dětí?
Například Slovensko ústavní péči zakázalo u dětí do šesti let, Polsko u dětí do deseti let a Británie u dětí do dvanácti let. Zatímco v jiných zemích se tedy politici a političky spolu s různými neziskovými organizacemi snaží hledat cesty, jak dětem zajišťovat co nejkvalitnější péči v rodinách, u nás se zuby nehty držíme „starých“ modelů, aniž bychom reálně mluvili o tom, jaké dopady na děti mají.
Ohrožené děti místo u pěstounů končí v ústavech. Pro stát je to přitom nevýhodné
Číst článek
Ty jsou přitom zničující: děti, které se jako velmi malé ocitnou v ústavech, mají mnohonásobně vyšší šanci, že se samy stanou sociálně vyloučenými, budou mít celoživotní problémy navazovat vztahy a vést standardní život. Už od porodu totiž všichni potřebujeme péči a pozornost úzkého kruhu osob – primárně pečující osoby, bezpečí domova a bezpodmínečné přijímání, což „tety“ v ústavu (jakkoliv se můžou snažit) svým klientům nemohou dát a to děti trvale poznamená. V kojeneckých ústavech se totiž jedna vychovatelka stará zhruba o pět dětí, to naplnění dětských potřeb úplně vylučuje.
Experti v Česku dlouhodobě doporučují hlavně prevenci a podporu chudých rodin, které mnohdy stojí kvůli ekonomické situaci před rozhodnutím, které dítě si nechat a které muset odložit do ústavu. Stejně tak je podle odborníků nutné posílit pravomoci pěstounů a zvýšit jejich odměny za péči.
Podle předsedkyně organizace Dobrý start Julie Kochové se do takzvaných kojeneckých ústavů ročně dostává kolem 1200 dětí, dříve se čísla šplhala až na 2000 dětí. Je navíc otázka, co s chudými rodinami udělá pandemie.
„Dvě třetiny z dětí by v ústavech nemusely být, kdyby rodina dostala podporu. Nejedná se o děti, o které by rodiče neměli zájem,“ uvádí Dobrý start, který volá po úplném zákazu umisťování dětí do tří let do ústavů.
V Česku se o rodinné politice mluví často: skloňují ji různé konzervativní lobby, nejčastěji však pouze v souvislosti se snahou omezit práva žen na potrat nebo zakázat adopce homosexuálními páry. Jenže ústavní péče, jejíž cena za jedno dítě se šplhá k desítkám tisíců korun měsíčně, dává tisícům dětí do života nepřijetí, pocit ohrožení, stres a absenci lásky.
Není to chyba těch, kteří v ústavech pracují. Je to chyba systému, který po desítky let nedovoluje, aby se sociální i jiné problémy rodin řešily i jinak než odebíráním potomků a represí. Doplácí na to ti nejvíc bezbranní – děti.
Autorka je komentátorka serveru A2larm
Americká sněmovna hlasovala pro pomoc Ukrajině. I díky Trumpovi
Matěj Schneider
Důchodovou reformu potřebujeme, ještě víc ale musíme dbát na mezigenerační solidaritu
Julie Hrstková
Koaliční strany teď kazí vládnutí malichernými spory
Petr Šabata
Airbnb je zpátky. Nejen v krizi bydlení si Praha nemůže dovolit takto neregulovaný byznys s byty
Apolena Rychlíková