Moc a autorita prezidenta republiky

Pan prezident požaduje změnu Ústavy, která by mu poskytla větší pravomoci pro výkon jeho úřadu. Zdůvodňuje to tím, že byl zvolen v přímé volbě, a má tedy silnější mandát. Jeho uplatnění mu ale náš nejvyšší zákon neumožňuje.

Komentář Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Prezident Miloš Zeman na setkání prezidentů zemí V4 na zámku v Lánech v říjnu 2019 | Zdroj: Pražský hrad

Prozatím si pomáhá „kreativním přístupem k Ústavě“ – to fakticky znamená její porušování. Může v tomto chování podrývajícím důvěru v platnost zákonů pokračovat, dokud bude Poslanecká sněmovna blokovat projednání žaloby Senátu před Ústavním soudem.

Přehrát

00:00 / 00:00

Moc a autorita prezidenta republiky

Na otázku, proč vlastně pan prezident potřebuje víc moci, jde odpovědět z různých hledisek. Zdá se mi, že jedno důležité uniká pozornosti. Týká se vztahu mezi mocí a autoritou.

Abychom pochopili, o co vlastně jde, musíme si připomenout a upřesnit význam těchto pojmů. Politická moc vzniká, když se množství lidí spojí do jednoho celku. Z ní jsou pak odvozeny pravomoci lidí pověřených něco konat v zájmu tohoto celku. Jsou-li schopni přimět jiné lidi k tomu, aby se jejich příkazům podřídili, disponují mocí výkonnou.

Prezident ztrácí respekt

Autorita je pojem, který se objevil ve starověkém Římě a příslušel zejména tomu, kdo dobyl nové území a připojil je k městu.

U některých poslanců jsem viděl strach, říká senátor Goláň, autor předlohy ústavní žaloby na prezidenta

Číst článek

K vedení války ale bylo třeba souhlasu rady starších, tedy Senátu. Ten však sám neměl žádnou pravomoc rozhodovat, ale poskytoval pouze doporučení a rady. V době římské republiky moc příslušela shromáždění lidu, zatímco Senát se těšil autoritě, která se odvozovala ze zkušenosti jeho členů a z toho, že sledoval zájem celku.

Je obtížné autoritu získat, a snadné ji ztratit. Spočívá na uznání druhých lidí a ten, kdo ji chce získat, musí se osvědčit zkušenostmi, znalostmi a rozvážnými činy, které budí respekt i u jeho nepřátel.

Vztah k autoritě asi nejlépe vyjadřuje výraz „loajalita“, která neznamená bezvýhradný souhlas, ale důvěru, že dotyčný člověk jedná podle svého nejlepšího vědomí a svědomí v zájmu všech. O autoritu nejsnadněji přichází člověk, který se ve svém postavení zesměšní.

V čele našeho státu stáli dva lidé, kteří se těšili vysoké autoritě: Tomáš Garrigue Masaryk, který nejvíce přispěl k obnovení naší politické samostatnosti, a Václav Havel, který se nejvíce zasloužil o obnovení naší svobody a demokracie. Oba jednali v zájmu celku a oba vydobyli mezinárodní respekt nejen pro sebe, ale i pro svou zemi.

Současný pan prezident ztrácí respekt svých spoluobčanů tím, že okázale odměňuje své příznivce a trestá své odpůrce, i tím, že jedná ve prospěch svých podporovatelů, a nikoli celku.

Vůči spojencům v zahraničí se projevil jako nespolehlivý partner a nadbíháním autoritářským mocnostem si nevysloužil ani jejich úctu. Jeho veřejné projevy jen málokdo bere vážně a jeho bonmotům se sotvakdo usmívá. I sám si je vědom toho, že postrádá dostatečnou autoritu k výkonu své funkce. Z tohoto hlediska má tedy jeho požadavek na zvýšení pravomocí jistou logiku.

Autor je filozof a pedagog

Daniel Kroupa Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme