Úloha žen v běloruských protestech

Je to možná trochu neuvěřitelé, ale osou letošních běloruských protilukašenkovských protestů se staly ženy. Mimo jiné patrně i proto, že stále fungující prezident země Alexandr Lukašenko má k myšlenkám feminismu opravdu hodně daleko.

Komentář Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Běloruské ženy protestují proti prezidentu Lukašenkovi | Zdroj: Fotobanka Profimedia

Už mnohokrát (dokonce i před začátkem současné běloruské vnitropolitické krize) mluvil o tom, že ženy jednoduše nejsou stavěné na to, aby stanuly v čele celostátní politické reprezentace.

Přehrát

00:00 / 00:00

Poslechněte si celý komentář Libora Dvořáka

V závěru letošního roku lze jednoznačně konstatovat, že trend mimořádné role běloruských žen vlastně určil právě sám běloruský prezident, když k volbám rovnou nepřipustil pro sebe nebezpečné kandidáty Sjarheje Cichanouského, Viktora Babarika a Valerije Cepkala.

Dva prvně jmenovaní skončili za mřížemi, kde jsou doposud. Pro Svjatlanu Cichanouskou, která nakonec místo manžela oznámila vlastní kandidaturu, a Viktorii Cepkalovou to znamenalo navázání úzké spolupráce ve Svjatlanině předvolebním štábu, kde uvítaly další výraznou ženskou osobnost tohoto roku – profesionální hudebnici Marii Kolesnikovovou.

Paní Cichanouská přitom na nějakou politickou kariéru nikdy nepomyslela, ale vyřazení jejího manžela z pomyslného prezidentského dostihu proměnilo její životní osudy zcela kardinálně. Sama se tedy stala Lukašenkovou hlavní protikandidátkou a dnes je nejviditelnější tváří běloruské opozice v zahraničí.

Mírumilovnost protestujících

K tomu už jen dodejme, že Viktorie Cepkalová je rovněž ve vynuceném exilu a Marie Kolesnikovová, která se nenechala násilně vystrkat na Ukrajinu a pro jistotu na hranici roztrhala svůj cestovní pas, skončila jako mnozí jiní v Lukašenkově kriminále.

Protesty proti Lukašenkovi pokračují. Lidé vypouštěli na podporu opozice bílé a červené balonky

Číst článek

Všechny tři tyto výrazné ženské osobnosti ovšem dřív, než je brutální prezidentova vůle rozdělila, vytvořily triumvirát, o němž další účastnice běloruského protestního hnutí, minská básnířka Kristina (příjmení pro jistotu neuvádí) říká:

„V naší zemi včetně sovětské minulosti prožíváme nekonečný příběh autoritářské, totalitní vlády mužů. Jedině žena je patrně schopná tohle trudné dědictví změnit. Když se Svjatlana, Marie a Veronika spojily, na společném programu se domluvily během čtvrthodiny. To naše tradiční opozice nedokázala ani za dlouhých 26 let,“ říká Kristina.

Cichanouská: Mým programem je dovést Bělorusko ke svobodným volbám. Česku jsme vděční za pomoc

Číst článek

Slavistka Marina Šarlajová zase soudí, že vstup žen do ulic a tím i na politickou scénu je symbolický: „Jejich rezolutní a zároveň kreativní protest lze považovat za vzpouru proti přežitému patriarchátu Alexandra Lukašenka, který ženy vykázal výhradně do role matky a ochranitelky rodinného krbu.“ A to už běloruským ženám podle paní Šarlajové nestačí.

Filozofka Taťána Šitcovová je přesvědčena, že „čistě ženský“, mírný a mírumilovný protest je v příkrém protikladu s brutálním fyzickým násilím běloruské státní moci. Požadavek zastavit násilí je morální odpovědí režimu, na níž je budována politická solidarita celé běloruské protestní veřejnosti.

K tomu připojme jen malou, ale důležitou poznámku: právě akcentovaná mírumilovnost protestujících je želbohu také hlavní zárukou toho, že Lukašenko je stále ještě u moci.

Autor je komentátor Českého rozhlasu

Libor Dvořák Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme