Mariánský sloup jako součást české národní tradice
Na první pohled se může zdát, že v případě obnovení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze se jedná pouze o bezvýznamný spor, který zajímá jen hrstku lidí a záhy jej odnese čas. Domnívám se, že tomu tak není. Je to svár, který se dotýká symbolů, české historie. A nejde v něm jenom o minulost, ale i o budoucnost, protože chtě nechtě z dějin vyvozujeme hodnoty, které určují, kým jsme a kým máme být.
Sloup byl postavený především jako projev díků za to, že se v roce 1648 podařilo uchránit Staré a Nové město pražské před přesilou švédské armády a před rabováním. Pražané se ve svých modlitbách o záchranu upínali k Panně Marii jako přímluvkyni ve chvíli úzkosti a když se ubránili, brali to tak, že je vyslyšela.
Protestanti, nespravedlivě vyhnaní po bitvě na Bílé hoře, však naopak své naděje na návrat upínali k vítězství Švédů. Doufali, že jejich vojska budou Čechové, jimž bylo katolické vyznání z velké části mocensky vnuceno, vítat jako osvoboditele a že jim budou poskytovat veškerou pomoc.
To se však nestalo. Poctivé úmysly napravit náboženské křivdy snad měli jenom někteří nejvyšší švédští velitelé. Vojákům, které měli obyvatelé českých zemí před sebou, už nešlo o víru ani o politiku, ale jenom o to, získat v posledních chvílích války co největší lup. Kdo by tedy chtěl vyčítat obráncům Prahy, že nebyli ochotni nechat se ve jménu vyšších idejí oloupit?
Přitakal i Masaryk
Historickým významem této epizody třicetileté války je však vítězství katolického vyznání a habsburské dynastie v českých zemích. A tak i sloup postavený jako výraz vděčnosti Panně Marii nese, vedle kulturní hodnoty, i význam tohoto vítězství. Protestanti sloup proto po právu berou jako projev katolického triumfalismu.
Anarchističtí radikálové, kteří jej zbořili 3. listopadu 1918, zřejmě neznali historické souvislosti jeho vztyčení. Náboženský význam jim byl lhostejný, nevnímali ani jeho uměleckou hodnotu; jediné, co je vedlo, byla snaha demonstrovat pád habsburské nadvlády. V tom jim přitakal i T. G. Masaryk.
Na vedlejší kolej se cítili být nyní odsunuti tentokrát katolíci. Přispěla tomu Masarykova snaha prezentovat Československou republiku jednostranně jako vyvrcholení národních proudů navazujících na reformační tradice. Jakoby národní obrození nebylo z velké části dílem katolických kněží.
O obnovu Mariánského sloupu se katoličtí činitelé pokoušeli již v průběhu první republiky a ze sbírek stavěli v Praze nové kostely.
Dovedu si představit referendum o Mariánském sloupu, říká pražský primátor Hřib
Číst článek
V době totalitních režimů byly podobné iniciativy takřka nemožné, ale k obnově této památky se dávali lidé dohromady již před sametovou revolucí. Těm již vesměs nešlo o triumfalismus, o to, kdo nad kým zvítězil a zvítězí, ale o uznání, že i jejich vyznání je součástí české národní tradice.
V tomto smyslu bych i já rád viděl vedle mistra Jana Husa stát Mariánský sloup. Pokud by ale jeho obnova měla pokazit dnešní dobré vzájemné vztahy mezi katolíky a protestanty, rád ještě chvíli počkám, než si to mezi sebou jejich teologové a historici vyříkají.
Autor je publicista
Daňová politika ODS se k pravici blíží asi tak, jako koleje k sobě navzájem
Julie Hrstková
Andrej Babiš si v kampani hraje s motivy výjimečného stavu
Petr Honzejk
Kongres ODS podle pravítka
Ondřej Konrád
Polská strana PiS prohrála další volby. Ale z mocenských pozic ustupuje jen pomalu
Luboš Palata