Návrat k úspěšným národním státům je iluze. Nikdy neexistovaly

Na každé volání po návratu k suverénnímu národnímu státu, jaká slyšíme v kampani před volbami do Evropského parlamentu, by měla padnout otázka: a jaký stát máte na mysli?

Komentář Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Volby do Evropského parlamentu | Zdroj: Fotobanka Profimedia

Socialistické Československo, které 40 let tvrdě ovládali komunisté z Moskvy? První československou republiku, která – bohužel – trvala krátce a skončila špatně? Druhou republiku? Protektorát?

Stavět se do role oběti dává vlivným zemím destruktivní sílu, dělá to Trump i Putin, říká historik Snyder

Číst článek

O iluzi úspěšných národních států v Evropě píše americký historik Timothy Snyder v knize Cesta k nesvobodě, která co nevidět vyjde i česky: „Hlavní evropské mocnosti jako národní státy vlastně nikdy neexistovaly: před druhou světovou válkou šlo o říše, jejichž občané a jednotlivé součásti si nebyli rovné; později, po ztrátě impérií, se zapojily do procesu evropské integrace, kde svrchovanost sdílejí. Středo a východoevropské státy, které vznikly jako státy národní, se ve 30. nebo 40. letech 20. století zhroutily.“

Slováci neměli vlastní stát dokonce ani za té první republiky a podobně jako s Československem tehdy dějiny zametly také s Polskem, Maďarskem, Litvou, Lotyšskem.

Tak zvaný „návrat do Evropy“, který si zvolilo Československo a další země bývalého sovětského bloku po pádu Železné opony, nebyl výrazem touhy vyměnit jednu celu za jinou, jenom luxusnější, ale poučením z historie, že jednotlivý národní stát někde na okraji Evropy nemá šanci přežít. Ukrajina by mohla vyprávět, stejně tak některé země Balkánu.

Není se kam vracet

A odklon od integračního směřování znamenal vždycky velký problém: když Vladimír Mečiar v 90. letech uhnul z cesty do EU a do NATO, stal se ze Slovenska polomafiánský stát, který se nepodařilo vymýtit dodnes.

Timothy Snyder se věnuje dějinám střední a východní Evropy mnoho let, je profesorem historie na univerzitě Yale a působí také ve Vídni.

A připomíná: „Dějiny ve skutečnosti neznají delší období národních států (s výjimkami, jakou je Finsko)... V případech Německa, Francie, Británie, Itálie, Holandska, Španělska a Portugalska neexistoval okamžik, kdy mezi impériem a integrací národ získal suverenitu a stát vzkvétal v izolaci. Je pravdou, že občané se… domnívají, že jejich země v jistém dějinném úseku existovala jako národní stát: když se však nad věcí zamyslí, obvykle si uvědomí, že se mýlí.“

Není se kam vracet – a to platí dokonce i pro Británii po brexitu. Nečeká ji nějaký pohodlný „návrat domů“, do dob suverénního národního státu, ale riskantní skok do neznáma.

I britský případ ukazuje, že asi největším nebezpečím pro Evropskou unii je její samozřejmost. Nudná byrokracie, mír, blahobyt.

Evropané už většinou nezažili válku, nepamatují si na silnou motivaci, kterou měli otcové zakladatelé evropské integrace. A neuvědomují si nebezpečí, které pro Evropu znamená putinovské Rusko, oslabování euroatlantické vazby, nebo evropské záměry Číny.

Proto je dobré opakovat před volbami do Evropského parlamentu fakta: Úspěšný samostatný národní stát – navíc malý a na periferii Evropy – nikdy v historii neexistoval. Není se kam vracet.

Neexistuje proto ani skutečná volba mezi integrací ve spolehlivém společenství – a takovým Evropská unie i se všemi svými vadami je – a suverénním jednotlivým státem. Kdo volá po izolované národní cestě, plánuje svým spoluobčanům upřít bezpečnost, vládu práva, slušnou ekonomickou úroveň a úspěch.

Petr Šabata Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme