Harry, hrdina naší doby

Princ Harry se vzdává, alespoň dočasně a částečně, svých povinností člena královské rodiny. V tom je pravým hrdinou své generace, celé své doby.

NÁZORY A ARGUMENTY Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Princ Harry se svojí manželkou Meghan | Foto: Daniel Leal-Olivas | Zdroj: ČTK/AP

Muž, narozený v roce 1984 jako Henry Charles Albert David Mountbatten-Windsor, nyní vévoda ze Sussexu, se svou americkou ženou oznámili, že „odstupují ze svých oficiálních rolí v britské královské rodině“. Sdělili to prostřednictvím Instagramu dříve, než by o věci zpravili královskou rodinu, natož aby čekali na její názor.  

Přehrát

00:00 / 00:00

Jan Fingerland: Harry, hrdina naší doby

Harryho rozhodnutí je nepochybně motivováno jeho celoživotním traumatem, které mu způsobuje intenzivní zájem médií. Za smrt matky lady Diany viní dotěrné fotografy, on sám neprojevoval velký talent v komunikaci s vnějším světem. Řešením je tedy ústup, nebo, chcete-li, útěk z veřejného života, ale tedy i od povinností bratra následníka trůnu.

Harryho rozhodnutí má řadu pozoruhodných aspektů, třeba údajně neblahou úlohu jeho americké manželky, nebo lehkou absurdnost jeho prohlášení, že se chce finančně osamostatnit a živit se prací – vzdává se sice státního příspěvku, ale nikoli dědictví po předcích, které představuje v přepočtu stovky milionů korun. I kdyby se rozhodl pokračovat ve vojenské dráze a přijímat za ni plat, asi by to neznamenalo, že se touto jistě obtížnou a nebezpečnou prací „živí“.

To je ale jen pěna dní. Zastavme se u toho, co je na celé věci možná nejzásadnější. Situace, do které se Harry narodil, je v dnešním světě výjimečná. Stal se dědicem řady privilegií, ale i povinností. Od člověka z rodiny, jako je ta jeho, se neočekává, že se bude živit, že vybuduje vlastní kariéru z ničeho, třeba s rizikem, že selže. Současně se ovšem od něj čeká, že převezme úkoly, které si nevybral, a bude je loajálně vykonávat po zbytek života.

Věci, které přesahují

Symbolem této oddanosti odkazu minulosti je Harryho babička Alžběta, povoláním královna. Vykonává celý život s velkým nasazením nudnou „práci“ národního symbolu a dědičky trůnu. Navštěvuje města, zdraví pacienty v nemocnici a baví se s cizími státníky. Je pravděpodobné, že ji to nebaví, ale považuje za přirozené, že od své povinnosti neustoupí – podobně působil na sklonku svého života papež Jan Pavel II. Trpěl, ale vytrvával u přiděleného úkolu.

Tento postoj ještě před pár generacemi sdílela podstatná část Evropanů, dokonce i když se jednalo o vykonávání relativně nízkého postu, třeba vrátného, pokud stejné – doslova – povolání vykonávali u stejné instituce nebo rodiny i předkové. Pocit povinností a závazků převažoval nad dojmem, že existují také práva, zejména nárok řídit vlastní osud, vybírat si životní cíle i své postavení ve společnosti.

Nástup moderního životního způsobu, zejména po první světové válce před sto lety, znamenal v řadě ohledů vysvobození milionů lidí od četných „tradičních“ pravidel, která se rychle zhroutila pod tlakem vnějších okolností i nových idejí. Evropané náhle mohli, bez ohledu na národnost, pohlaví nebo sociální původ začít žít podle svého – volit si bydliště, povolání, náboženství nebo životního partnera.  

Princ Harry s manželkou plánují odejít z veřejného života. ‚Komplikovaný problém,‘ vzkázala královna

Číst článek

Konec dějin

Tato fáze západních dějin možná právě vrcholí, lidé si už nevybírají jen povolání nebo barvu vlasů, ale i podobu svých jmen, ba i pohlaví. Možná bez toho, aby si připouštěli, že i tento životní způsob má svou cenu, kterou jednotlivci i společnost nějak platí nebo teprve zaplatí. Tato volnost je velmi návyková, a jakékoli meze, které někdo chce klást naší volnosti, nepůsobí legitimním dojmem.

Postoj královny Alžběty jako kdyby do dnešní doby nepatřil – symbolem je spíše její tragicky zesnulá snacha lady Diana, žena, která žádné meze neuznávala. Obecně platí, že královské rodiny jsou posledními ostrůvky středověku, nebo vůbec starého pojetí života jako úkolu.

Tedy životního způsobu, jakému bychom neradi sami podléhali, ale který budí respekt. Cosi podobného nabízejí některá náboženství, která se nenechávají zviklat poryvy moderních představ o autonomii a nerušené svrchovanosti člověka.

Tyto ostrůvky jsou stále menší. Po Harryho rozhodnutí, pochopitelném, ale vlastně historicky tragickém, se ten britský ostrůvek zase o něco zmenšil.   

Autor je komentátor Českého rozhlasu

Jan Fingerland Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme