V Norsku vládla osm let středopravá koalice, ale po zářijových volbách už scéna vypadá jinak. Vítězem voleb se s 26 procenty hlasů stala Dělnická strana.

Její předseda Jonas Gahr Støre jedná nyní se Stranou středu a se Socialistickou levicovou stranou. Společně by měly bezpečnou většinu ve sněmovně.

Levice nastupuje a ustupuje

Mnozí přívrženci levice vítězství Dělnické strany slaví tím spíše, že poprvé od roku 1959 je ve všech pěti severských zemích, Dánsku, Islandu, Švédsku, Finsku, a nyní možná i Norsku, levicová vláda. A chápe se to jako příznak obecnějšího trendu, například nárůstu popularity SPD v Německu.

Přehrát

00:00 / 00:00

Jan Fingerland: Norsko není Česko, i když také volilo

Jenže je to složitější. Například v Dánsku levice vyhrála proto, že převzala část protiimigrační rétoriky od populistické pravice. Ve Švédsku za rok levice pravděpodobně prohraje. Už posledně dostali švédští sociální demokraté nejméně hlasů za sto let.

Podobné je to i v Norsku. Tamní Dělnická strana dostala méně hlasů než v roce 2017 a také nejméně od 20. let. Jenže tentokrát to stačilo na porážku dosud vládnoucí Konzervativní strany. Levice může sestavovat vládu díky tomu, že se pravicový tábor rozpadl a že naopak uspěla Strana středu, se kterou budou sociální demokraté sestavovat vládu. Je to varování, které se týká i českých stran – účet se dělá až po volbách.

Norští politologové také dodávají, že roli hrála únava z osmi let vládnutí středopravé koalice a také rostoucí touha společnosti po silnějším státu a větší rovnosti – to má být důsledek dlouhého covidového období.

Budoucnost fosilií

Levice neuspěla v tom smyslu, že norští Zelení se ani nedostali do parlamentu. Je to paradoxně proto, že se jejich téma – ochrana klimatu – stalo součástí programu ostatních stran.

Převzato z Plusu

Konkrétně to v případě Norska znamená budoucnost těžby ropy a plynu. Fosilní paliva udělala z Norska nejbohatší zemi na severu. Představují sedminu HDP, dvě pětiny exportu a vytvářejí asi 7 procent pracovních míst. Přesto se před volbami vážně debatovalo o velmi brzkém odchodu od těžby ropy, případně i plynu. Mnoho Norů evidentně více znepokojuje otázka klimatu než důsledky ztráty výhod plynoucích z těžby a exportu surovin.

Zelení prý doplatili i na to, že moc tlačili na pilu a chtěli zcela ukončit těžbu a vývoz k roku 2035, dříve, než by vyplývalo z Pařížské úmluvy. I vítěz Støre slíbil brzký odchod od fosilních paliv. Navíc bude pod tlakem potenciálních koaličních partnerů ze Socialistické levicové strany. A také norských „mladých sociálních demokratů“, kteří také požadují rychlou změnu.

Jenže Støre je zkušený politik, pochází navíc z bohaté podnikatelské rodiny. Ví, že tak rychlá změna povede k nárůstu nezaměstnanosti a dalším problémům, a tedy i případné prohře v příštích volbách, a tedy i ztrátě možnosti cokoli ovlivňovat.

Nejdříve tedy bude třeba sledovat, jestli sestaví koalici a jak velký prostor si při tom vybojuje pro změkčení předvolebních slibů. Jedna z variant je, že Støreho vláda bude směřovat k uhlíkové neutralitě rychleji než ostatní svět, ale pomaleji, než žádají jeho partneři. Nejpravděpodobnější bude model, ve kterém Norsko zachová export ropy a plynu a z výtěžku bude financovat domácí velmi ekologickou energetiku, kterou si chudší země nemohou dovolit.

Už nyní jeden z největších vývozců fosilních paliv vyrábí 98 procent elektřiny pomocí obnovitelných zdrojů. To jsou ty politické paradoxy.

Autor je komentátor Českého rozhlasu

Jan Fingerland Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít