O čem mluvíme, když mluvíme o OSVČ

Mezi lidmi, na které pandemie udeřila s největší silou, se často nacházejí osoby samostatně výdělečně činné. Navzdory stereotypní představě mnohých politiků i dalších lidí mezi nimi však žádné bohaté podnikatele nehledejme. Naopak.

Komentář Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Někteří drobní živnostníci řeší existenční potíže. Patří mezi ně i provozovatelé kadeřnictví (ilustrační foto) | Zdroj: Fotobanka Pixabay

Důsledkem oslabování zaměstnaneckých pozic i konceptu zaměstnávání jako takového se z OSVČ během uplynulých let stala „standardní“ forma obživy pro kdekoho. S lidmi, kteří mají tento nejistý typ smlouvy, se setkáte všude: v hospodě, v kadeřnictví, na masážích, v maskérně v televizi, na jevištích divadel, v redakcích velkých etablovaných novin i mediálním prostředí obecně.

Přehrát

00:00 / 00:00

O čem mluvíme, když mluvíme o OSVČ

Pokud si člověk na živnosťák vydělává dostatek peněz, může to být pro něj pohodlnější, než když má stálou práci s pevně danými mantinely a pracovní dobou. Jenže pokud vydělává málo, jde často jen o iluzi svobody. Ve chvíli, kdy se zničehonic vyskytne nějaká překážka v životě nebo třeba globální pandemie, bere tato iluze za své a praskliny na pracovním trhu, špatně lepené nejistými typy smluv, se odhalí v celé nahotě.

Až na dřeň

„Nejlepší je být na volné noze,“ říkalo se ještě před několika lety. K práci „na sebe“ se dřív vázala vidina svobodného nakládání s časem i životem, koneckonců nejčastěji něco podobného slýchám ještě dnes od taxikářů – chvíli předtím, než řeknou, že mají exekuce a po srážce dluhu jim v normální práci nezbylo ani na nájem.

Jenže mnozí z těch, kteří dnes pracují jako podnikatelé a podnikatelky svého druhu, zažívají místo svobody akorát obří životní nejistotu. Bojí se onemocnět, na dovolenou se vydají jednou za pár let, jestli vůbec, nezvládají si šetřit a mnohdy upadnou do dluhů, protože nerozumí složitému systému daní nebo odvodů. Pohybují se jednoduše ve světě, který je doslova protkaný riziky.

Sociální antropoložka Lucie Trlifajová z výzkumného centra SPOT upozorňuje, že pokud na někoho koronavirus dopadl skutečně silně, jsou to právě tito lidé. Mluví třeba o hospodských, kteří sami pracují na živnost a další lidi v hospodě nebo baru zaměstnávají zase na živnost. Takto řetězené „podnikání“ závisí de facto jen na tom, jestli to v hospodě šlape, anebo ne.

Když se všechny podniky najednou důsledkem vládních nařízení zavřou, není kde získávat peníze. A lidé, kteří fakticky fungovali jako zaměstnanci, jen bez jistot, se ze dne na den ocitnou bez příjmu. Antropoložka v souvislosti s tím dodává, že je vidět, jak je práce na OSVČ i u prací, které dříve byly normálně zaměstnanecké, dnes úplně běžná. Souvisí s neochotou nebo nemožností zaměstnavatelů platit za zaměstnance odvody, se zbavováním se nákladů i s ideologickou představou této formy práce jako lepší, protože flexibilnější.

Jenže v případě řady zaměstnání na OSVČ pracují lidi s pevně danou pracovní dobou, vystupující jménem jednoho zaměstnavatele – a tady se už dostáváme na hranice takzvaného švarcsystému, který je v Česku značně rozšířený.

Často se říká, že osoby samostatně výdělečně činné jsou lidé, kteří se mají líp. Dávno to není pravda. Řada lidí, kteří se řadí k „freelancerům“, by si sama od sebe tento status nezvolila, prostě k němu byli donuceni okolnostmi. Tato práce pro ně nepředstavuje žádnou změnu k lepšímu, jen neměli při přijímání zaměstnání jiný výběr a stáli před volbou: ber, nebo nech být. Teď část z nich přišla o všechno. Mysleme na to, až zas někoho napadne torpédovat všechny OSVČ lidi jako nějaké boháče – ve skutečnosti je mezi nimi velká část těch nejzranitelnějších lidí v naší společnosti.

Autorka je komentátorka serveru A2larm

Apolena Rychlíková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme