Konec starých časů

Svět už nikdy nebude takový, jaký byl, zvyklo se říkat po událostech, které otřásly světem. V prvních dvaceti letech 21. století to byly především teroristické útoky na Spojené státy či zákeřné islamistické zabíjení ve Francii. A? A svět se nijak zásadně nezměnil, jelo se dál, ekonomicky i politicky, jako by se nechumelilo, jen na letištích přibylo kontrol a lidé se v ulicích v přítomnosti arabsky vyhlížejících osob cítili poněkud nervózně.

Komentář Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Rok 2020 charakterizovala především pandemie koronaviru (ilustrační foto) | Foto: Tim Dennell | Zdroj: Flickr | CC BY-NC 2.0,©

Letošní rok, charakterizovaný jako covidový či koronavirový, by mohl být v proudu této dějinné osudovosti výjimkou. Dosud neznámá nemoc, která se podobá nepříjemné chřipce, ale šíří se mnohem rychleji, takže ohrožuje dokonce i vysoce dimenzované zdravotní systémy vyspělého světa, zamávala globálním ekonomickým i politickým provozem, což by mohlo přinést skutečnou změnu.

Přehrát

00:00 / 00:00

Poslechněte si celý komentář Petra Fischera

„Nemyslete si, že se vrátíme do normálu.“ „Žádný normál se už nevrátí, tohle je nová realita, nový normál.“ Spousta fatálních definitivních vět, které zněly během roku, vytváří dojem, že se skutečně něco změnilo a že návrat starých dobrých časů pohodového blahobytu se konat nebude.

Pro současnou globální civilizaci byl covidový rok 2020 důležitou negativní šokující zkušeností. Obyvatelstvo celého světa se mohlo na vlastní kůži a dost bolestně přesvědčit, jak velká je dnes vzájemná provázanost, když se virus zrozený v Číně dokáže rozběhnout do celého světa během několika dní.

Kazíme si to sami

Zkušenost má ale smysl jedině tehdy, když se stane součástí praktického jednání do budoucna, jinak jde jen o zážitek a vzpomínku. Všichni dávno víme, jak rozsáhlá a složitá jsou rizika dnešního světa, od klimatické krize po její migrační a jiné důsledky, ale světové politiky to nepřimělo k nějaké konkrétnější akci. Stále vládnou vznešená kritická slova víc než konkrétní činy.

Koronavirus rázně odzvonil starým časům váhání, ve kterých si mnoho lidí myslelo, že rizika tu sice jsou, ale jsou ještě vzdálená a na jejich řešení je pořád čas. Není, ukázal covid, jsou tu, mimořádně aktivní. Nebudou čekat na to, až se lidé rozhoupou a začnou měnit své řídicí systémy, včetně způsobů přemýšlení, ale půjdou za svým vzdor nebo i díky lidské liknavosti. Konec starých časů nepřichází v tomto smyslu jen na globální, ale i na české lokální úrovni.

Je konec s představou, že Česká republika je vysoce vyspělá a funkční moderní společnost. Během covidové doby se naopak ukázalo, že správa země, která by měla být nezávislá na konkrétním politickém vedení, není příliš funkční. Distribuce věcí, přenášení odpovědnosti z vyšších na nižší stupně, vymáhání nařízení a práva vůbec, nic z toho v koronavirovém Česku nefunguje.

Není to jen omezenou digitální infrastrukturou, ale především tím, že nejsou lidi. Český stát dlouhodobě podceňuje fungování strategických komunikačních a jiných systémů tím, že je spravuje a obsluhuje málo lidí. Společnosti pozdní doby mohou současná nebezpečí a rizika zvládat jedině tehdy, když dokážou rychle a efektivně komunikovat, covidová doba odhalila, že právě nedostatečná, nezvládaná komunikace je největší slabinou českého politického prostředí.

Je konec s představou, že Česko se může jen tak pohupovat ve větrech světového dění a že si vždy bez práce a přípravy samo od sebe nabere do plachet ten nejsilnější a nejvýhodnější vítr. Covid ukázal, jak důležité je strategické přemýšlení a plánování, předvídání budoucího vývoje, které ale není jen na papíře, vytvářené pro šuplíky ministerských kanceláří, nýbrž je v hlavách, a tím i v každodenním politickém rozhodování.

Je konec s představou, že v Česku bude vždy dobře, protože jsou tu vzdělaní lidé a velká tradice průmyslu a tvořivosti. Z minulosti a z podstaty se dlouho žít nedá, zvláště když je ekonomika závislá na tom, jak si povede celá Evropa, především Německo. Česko během covidu vyčerpalo svou ekonomickou podstatu, naskočilo na dluhovou vlnu, na které se poveze určitě několik let, ať už bude u vlády kdokoliv.

Česko se přesune do pátého stupně PES. Tvrdý ‚lockdown‘ začne platit v neděli, rozhodla vláda

Číst článek

Prolomila se nepsaná zásada opatrné rozpočtové politiky, dodržovaná v českých zemích od komunistických 70. let minulého století. Skončily staré časy, ve kterých nebylo potřeba s rozpočty nic dělat, protože o vyrovnávání schodků se staral v podstatě automatický růst ekonomiky, takže politici se mohli v klidu věnovat tomu, komu přidají a komu uberou, aby se to politicky vyplatilo. To všechno bývalo, nic z toho se hned tak nevrátí, jestli kdy vůbec.

Konec starých časů tak snad nastává především v politice. Po katastrofálních zkušenostech z doby covidové už budou voliči jen těžko věřit řečem o tom, že nám naše dobré dílo kazí někdo zvenku, třeba z Evropské unie. Bylo přece velmi dobře vidět, že politické dílo, tedy dobrou správu a rozvoj země, si kazíme nejvíce sami, svými vlastními silami, a že to politici dělají často jenom proto, že se místo snahy udělat věci co nejlépe pokoušejí hlavně zalíbit těm, kterým mají s tím nejlepším vědomím a svědomím sloužit.

Všichni ale moc dobře víme, jak to chodí. Až virus s vypětím všech ekonomických sil příští rok vyženeme, může se snadno vše vrátit do starých kolejí. Nakonec právě po tom většina lidí touží. Bez politického prozření, o kterém tu byla řeč, bude ale celá covidová zkušenost roku 2020 trochu zbytečná a trestuhodně promarněná příležitost.

Autor je komentátor časopisu Euro

Petr Fischer Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme