Visegrádská spolupráce ztratila smysl – nikoli vinou koronaviru
Opuštěna i nejbližšími a stranou všeho zájmu, vytrácí se ze středoevropského prostoru visegrádská čtyřka. Tuto kdysi vítanou a účinnou spolupráci Česka, Slovenska, Polska a Maďarska nepřipravila o život nemoc covid-19, ale mnoho jejích vlastních chronických chorob. A když přišla krize s nákazou koronaviru, dostala se do stavu, ve kterém už nezabere ani politický remdesivir. Tedy lék, na jehož vývoji se výrazně podílel i český vědec Tomáš Cihlář.
Visegrád by nezachránil, protože se vytratil jeho smysl a v prach se obrátily jeho základy.
Přitom společenství čtyř sousedních zemí mělo předpoklady lépe než velká Evropská unie čelit takové hrozbě, jako je šíření koronaviru. Chyba lávky!
Hranice se pozavíraly ráz na ráz, žádné videokonference premiérů se před tím nekonaly. Postihlo to i kamionovou dopravu (viz kolony od Maďarska přes Slovensko až na Moravu), ačkoliv jsou všechny země závislé na zahraničním obchodu. Visegrád se projevil jako parodie na spolupráci.
Řešení krize od sebe ještě více odlišilo čtyři země, které se na začátku 90. let domluvily na výhodné spolupráci. Viktor Orbán v Maďarsku víc utáhl šrouby: jím ovládaný parlament dal vládě možnost řídit zemi pomocí dekretů, a to bez časového omezení.
Spolek důstojně rozpustit
V Polsku trvá vládnoucí strana Jarosłava Kaczyńského na konání prezidentských voleb 10. května, navzdory vážným překážkám způsobeným nákazou a pochybnostem a jejich férovosti. Teď by volby opět vyhrál Kaczyńského spojenec Andrzej Duda a vláda by si pojistila další významný úřad.
Dva ze členů visegrádského spolku se tedy navzdory kritice EU vydaly ještě dál mimo demokratický půdorys, který je pro Česko za všech vlád od roku 1990 nepřekročitelný (včetně těch úřednických a kabinetu Andreje Babiše).
A pak je tu Slovensko. Nejenže má výborná čísla v potírání nákazy. Po únorových volbách má civilizačně jinou vládu, zásadně demokratickou a výrazně orientovanou na EU. Slovensko je v eurozóně a chce být jako solidární člen u všech změn, které EU čekají.
V programu nové vlády se sice Visegrád zmiňuje, ale jedním dechem se tu mluví také o vytváření tak zvaných tematických koalic, pokud lépe zajistí slovenské zájmy.
Mezi Českem a Slovenskem je aktuálně takový odstup, jaký je rozdíl v názorech Zuzany Čaputové a Miloše Zemana na ochranu klimatu. Tedy – opravdu veliký.
Slova ministra zahraničí Tomáše Petříčka (ČSSD) o možném červencovém otevření hranic se všemi sousedy – tedy i nevisegrádským Německem a Rakouskem – jsou nadějná. Ale kdyby Visegrád jakž takž žil, nebylo by třeba po dvou měsících takových slavnostních příslibů.
Je čas v nějaké podobě uchovat užitečný visegrádský fond podporující kulturu, vzdělávání i výměny mládeže a – důstojně spolek rozpustit.
V nové době pokoronavirové bude důležité mít ty správné spojence. Což nejsou jen ti za hranicí, aktuálně navíc de facto zavřenou.
Autor je šéfredaktor Českého rozhlasu Plus
Za mě vždy hlasuje peněženka
Petr Holub
Volební fígle Kateřiny Konečné
Jiří Leschtina
Co čeká evropský automobilový průmysl? Stávka ve Volkswagenu je jen začátek
Julie Hrstková
Nad Gruzií se vznáší stín vážného občanského konfliktu
Libor Dvořák