Pandemie covidu-19 odhalila křehkost důvěry: nikdo nevěří skoro ničemu

Společnosti pozdní moderní doby stojí více než ty předchozí na důvěře. A to je, jak se potvrzuje v prvních dvou desetiletích 21. století, velmi křehká jistota.

Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Hádka | Zdroj: Fotobanka Pixabay

Teroristický útok na newyorské srdce moderního kapitalismu v roce 2001 ukázal, že bezpečný není svět nikde. To stejné se potvrdilo během finanční krize, která se táhne od roku 2008 a stále po ní zůstávají menší nebo větší pomníky krachu globálního finančního kasina. Klimatická krize zasahuje všechny na planetě. Pandemie covidu-19 tuto křehkost důvěry odhaluje i tam, kde si chceme být jisti nejvíce: v oblasti zdraví.

Přehrát

00:00 / 00:00

Petr Fischer: Stud a vnitřní změna… sine qua non

Až příliš mnoho lidí věří konspiračním teoriím, až příliš mnoho lékařů a jiných specialistů zpochybňuje vážnost současné hrozby. Až příliš mnoho politiků se místo důsledného řešení situace stará o vlastní popularitu a marketingově silný mediální obraz.

V kolotoči nekonečných komunikačních střetů, které nejsou výměnou argumentů, ale srážkou názorů, na které má každý svaté právo, se tak roztékají kontury jakékoli budoucí důvěry. Kritická neschopnost komunikace – paradoxně v době, která je přeplněna zprávami, informacemi, komentáři – vede k tomu, že už nikdo nevěří skoro ničemu a nikomu. Narazili jsme jako společnost na limity svých specializací a oborů, na kritický práh jejich logiky, která je najednou tváří v tvář ohrožení života jednotlivců i společnosti jako celku zároveň směšná a nebezpečná.

Emoce na první místě

Platí to i pro mediální svět, který žene narcistní touha po pozornosti. Ten se už dávno nesoustřeďuje na výkladovou hodnotu informace, ale míří na emoce. Zprávy musí diváky chytnout, aby je „bavily“, musí je rozrušit, emocionálně jimi otřást. A tak se i probíhající pandemie od počátku inscenuje jako vznešené drama, jakkoliv na dotek je to bolestná tělesná obyčejnost.

Starty raket musí být plné emocí, díky SpaceX je kosmonautika zase sexy, říká publicista Majer

Číst článek

Soukromá i veřejnoprávní média – to je jedno, protože logika boje o pozornost je všude stejná – pokračují ve svých kampaňovitých mediálních náletech, jak jsou u „velkých událostí“ zvyklá, naivně podceňující efekt lhostejnosti ze zahlcení.

Jindy nabízejí své tradiční konfliktní rubriky „pro a proti“. Čím bizarnější názory se tu střetnou, tím lépe. Emoce bez patřičného filtru pak zcela neomylně rozmělňuje důvěru v mediálním prostoru, ve kterém je i v průběhu pandemie možné cokoliv. Emocionální pozornost vykloubila řád relevance, společných rozumových postupů a společenské odpovědnosti.

Absence studu

Srážka emotainmentu, moderní zpravodajské zábavy, s vážností covidu-19 odhaluje nesouměřitelnost a nemístnost tohoto způsobu komunikace. Emoce jsou najednou příliš opravdové a hádky o názor stejně směšné jako scény z Platonových dialogů, ve kterých diskutující brání své zaručeně správné názory různými nesmysly – právem se pak během rozprav s filozofem Sókratem za ně stydí, protože jsou tak naivní, nejisté, vratké. Sókrates není vlastníkem vědění, jen následuje logiku věcí a převrací, někdy dokonce manipuluje tak, že se každý musí sám sebe ptát, čemu to vlastně věřím? O co opírám své přesvědčení? A jak ho mohu obhájit před ostatními, abych se nemusel za sebe stydět a abych se s ostatními na něčem dohodl.

Dnešní média stud znemožňují, protože v nich všechny názory nivelizuje preferovaná emocionalita. I ten největší usvědčený hlupák se může najednou cítit jako hvězda, protože jeho bizarní vystupování je velká zábava. Prezident Trump, vystupující v největší reality show všech dob, by mohl vyprávět.

Život na začátku 21. století je životem na tekutých píscích. A nebude to v dalších letech lepší, v něčem bychom si ale jako společnost mohli před dalšími katastrofami ulehčit. Musíme přece už vidět, že hromadná ztráta důvěry ve všechno a všechny vychází z marnivého boje o pozornost světel slávy a ze zoufalé snahy všechny překřičet, nikomu nenaslouchat a mít vždy pravdu. Bude stačit, když si zachováme odstup k sobě, když se přestaneme bát studu za to, že nejen nemáme pravdu, ale že ji někdy, dokonce často mají ti druzí. Stud je počátkem sebereflexe a vnitřní změny a ta bude pro úspěšné nakládání s covidem a dalšími hrozbami 21. století bezpodmínečně nutná. Conditio sine qua non.

Autor je komentátor časopisu Euro

Petr Fischer Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme