Žluté vesty, ošklivá vlna koronaviru a několik islamistických vražd. A je s podivem, že z těch všech otřesů vyvázla bez radikální úhony. Měl to být rok velkých reforem prezidenta Emmanuela Macrona, a místo toho to byl rok boje s koronavirem.

Přehrát

00:00 / 00:00

Petr Janyška: Francie a rok plný pohrom

Francie je ale zároveň stále zemí, kde pro běžného člověka byl denní život příjemný, kde vás od rána do večera potkával úsměv, věci se řešily snadno, lidé byli většinou kultivovaní.

Pařížská samoobsluha nebo trh jsou bohatstvím, rozmanitostí a ekologičností své nabídky na hony vzdáleny pražským, jsou to bohužel stále dva světy.

Podobně pařížské řeznictví, čistírna nebo opravna obuvi či knihkupectví nebo kavárna. V lékárně vám vydají lék, který nutně potřebujete, i když s sebou nemáte recept, který jste si zapomněli v zahraničí. Důvěřují vašemu vysvětlení. V kavárně stále necháte za vypité kafe peníze na stolku a klidně odejdete, důvěřují vám.

Francie je největší zemí Evropské unie. Mocnost, která si v celosvětovém kontextu i letos udržela svůj jedinečný charakter, a to i přes pokračující globalizaci.

Po odchodu Velké Británie teď vzroste její vliv i role francouzsko-německého tandemu, který už teď udává Evropské unii tón. Francouzští politici pravice i levice jsou bytostně přesvědčeni, že EU je budoucnost, že bez ní podlehneme čínskému tlaku.

To Macron nedávno přesvědčil německou kancléřku Angelu Merkelovou, aby souhlasila s gigantickým plánem obnovy Evropy a přechodem na zelenou ekonomiku. To on prosazuje ve světě omezení uhlíkové ekonomie na základě Pařížské dohody, i když ji americký prezident Donald Trump odmítl. V Paříži proto vítali zvolení Joea Bidena novým prezidentem USA.

Největší pohromy

Jak vypadaly ty největší pohromy Francie? Už druhý rok pokračovaly demonstrace nesourodého hnutí takzvaných žlutých vest, nového fenoménu, kterému zpočátku nikdo nerozuměl. To se ozývali lidé z periferních oblastí, kterým se žije těžko.

Jejich každotýdenní protesty, které neměly vůdce ani podporu politických stran, časem nabyly charakteru stále nejasněji definované vzpoury, která by se mohla stát gangrénou země.

Nabalily se na ně všemožné skupinky levicových i pravicových radikálů, televize stále ukazovaly maskované mladíky házející na policii, co jim přišlo pod ruku, i vodní děla a slzný plyn. Už se ale neukazovalo, že o ulici dál šly matky s dětmi klidně do parku a na nákup. Koronavirus to hnutí prakticky zlikvidoval.

Hned v lednu Francii zachvátila gigantická stávka dopravy na protest proti Macronově snaze zavést jednotná pravidla pro všechny pro odchod do důchodu. Pro miliony lidí stávka znamenala psychodrama a nervy. Metro několik týdnů zavřené, v provozu jen jedna automatická linka bez řidiče, potom metro jezdilo pár hodin ráno a pár večer, podobně autobusy i vlaky.

Nikdo nevěděl, jestli a jak se vůbec dostane do kanceláře nebo k doktorovi. Byl to sice zmatek, ale ne chaos. Byl jsem tenkrát zrovna v Paříži, denně jsme pěšky nachodili 15 kilometrů. Lidé ani moc nebrblali, kdekdo začal jezdit na kole nebo koloběžce a ta záplava cyklistů už z Paříže asi nezmizí. Ekologie ve Francii zmasověla a zlidověla.

Koronavirus vede k zelené politice

Když potom přišel koronavirus, zachvátila zelená politika Paříž i mnoho měst. Rychle se improvizovaly desítky kilometrů cyklostezek, na trhu se objevila ve velkém elektrokola, koloběžky.

Tento proces se už nezastaví, Paříž razí ideu zeleného města, vysazují se trávníky a záhony. Touha po ekologičtější zemi se projevila i v místních volbách, kde v řadě velkých měst vyhráli překvapivě Zelení. V Paříži vyhrála dosavadní socialistická primátorka Anne Hidalgová, ale jen proto, že šla v koalici se Zelenými a s hodně zeleným programem.

Když přišel na jaře koronavirus, Francie byla jednou z prvních a nejpostiženějších zemí. Jako všude v Evropě i tam bylo nejdřív spousta tápání, politických výroků, které si protiřečily, a nejasností.

Zpočátku nebyly roušky k mání a politici tvrdili, že nejsou k ničemu, po pár týdnech je naopak doporučovali. Po prvním váhání zavedla Francie ještě striktnější omezení života než u nás. Nikdy však na rozdíl od ČR nezakázala svým obyvatelům vycestovat do ciziny. A nikdy ji nenapadlo nazývat situaci nějakým anglickým slovem „lockdown“. Má pro ni staré francouzské slovo „confinement“, kterému každý rozumí.

Většina národa pochopila, že s virem se musí naučit žít a chránit se, než začne očkování. Vánoce mohli Francouzi prožít jen v okruhu nejbližší rodiny, nemělo se sejít víc než šest osob. A na silvestra platil striktní zákaz vycházení od osmi večer.

Veškerou akci proti koronaviru od začátku formuluje prezident Macron. Čas od času vystoupí v televizi s jasným projevem hlavních bodů, na stránkách vlády figurují názorné informace, každý ví, co smí a má dělat. Trochu jiný obrázek než naše realita.

Výsledkem je, že politicky Macron covidem neutrpěl. Za dva roky přijde nová volba prezidenta a on je zatím nejvýraznějším kandidátem. O Marine Le Penové nebylo během koronaviru mimochodem téměř slechu.

Autor je publicista a bývalý diplomat

Petr Janyška Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít