Vítězství proevropských sil, což by v případě Německa znamenalo hlavně potvrzení stávající kancléřky Angely Merkelové, bylo označováno za klíčovou podmínku pro zachování Evropské unie a zároveň pro utnutí ambic nejrůznějších populistických hnutí, jež ji chtěla přinejmenším destabilizovat, ne-li přímo zničit.

Rok s rokem se sešel a nezbývá než konstatovat, že ačkoli Merkelová zářijové volby skutečně vyhrála, jsou Němci, a tím pádem i mnozí Evropané, stále v očekávání. Ani po čtvrt roce totiž není jasné, kdo bude největší členské zemi vládnout.

Text je převzatý z Českého rozhlasu Plus

Rok, který nezačal vůbec špatně

Dosavadní kancléřka sice pokračuje v čele úřadujícího kabinetu, ovšem zdaleka nemá mandát prosazovat dalekosáhlá rozhodnutí týkající se například i budoucího uspořádání Evropy.

Přitom rok 2017 nezačal pro Merkelovou vůbec špatně. Její strana v podstatě až na několik týdnů vévodila průzkumům veřejného mínění, debata okolo její sporné migrační politiky let 2015 a 2016 prakticky ustala a ekonomika i nadále vykazovala stabilní růst.

Sociální demokraté, kteří byli v dlouhodobé defenzivě kvůli společnému vládnutí s Merkelovou, se zkraje roku odhodlali k dvěma taktickým manévrům ve snaze vymanit se z dusivého objetí křesťanskými demokraty.

Nejprve se jim podařilo prosadit jejich ministra zahraničních věcí Franka-Waltera Steinmeiera na pozici nového spolkového prezidenta, a to způsobem svědčícím o značné taktické rafinovanosti. Krátce na to rozhodli, že jejich volebním lídrem, a tím pádem i vyzyvatelem Merkelové, bude dlouholetý předseda Evropského parlamentu Martin Schulz.

Schulzův expres se zadrhl

Tento emocemi nabitý politik s pestrým životopisem se zdál být pravým opakem racionálně uvažující kancléřky. Neokoukaný Schulz najednou začal bodovat, což se promítalo i do rostoucí podpory pro jeho sociálnědemokratickou stranu.

Najednou se zdálo být dokonce i možné, že by volby vyhrál právě on a nikoli favoritka Merkelová. Německá média se toho s vděčností chopila a psala o Schulzově expresu, jež může projet cílovou páskou nakonec jako první.

Jenomže pak proběhly v jarních měsících troje volby v německých regionech a někdejší euforie se rozplynula. V Sársku se sice ještě dokázali sociální demokraté udržet ve společné vládě vedené vítěznými křesťanskými demokraty. Ale již v Šlesvicku-Holštýnsku a především pak v průmyslovém Severním Porýní-Vestfálsku utrpěli citelné porážky, které pro ně navíc znamenaly odchod do opozice.

Schulzův expres se zadrhl a do cílové stanice v Berlíně dojel za rychlíkem vítězných křesťanských demokratů jako pomalý motorák. Jen tak tak, že ještě dorazil před soupravou protiimigrační Alternativy pro Německo, jež se dostala se 13 procenty do Spolkového sněmu vůbec poprvé.

Hned po těchto volbách ale učinil vnitropoliticky nezkušený Schulz taktickou chybu a svou stranu přesvědčil o odchodu do opozice. Když pak po krachu jednání o koalici tvořené křesťanskými demokraty, liberály a Zelenými přišla do hry znovu varianta se sociální demokracií, měl veřejnosti co vysvětlovat.

A tak, až začne zkraje příštího roku nové kolo jednání o budoucí německé vládě, tentokrát mezi staronovými partnery, bude procento optimistů věřících v jejich zdárný konec opět o něco nižší. Čekání Německo na vyjasnění jeho budoucího politického směřování tak bude pokračovat i v roce 2018.

Robert Schuster Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít