Rakousko a teror aneb Konec ‚ostrova blažených‘

Teroristický útok v centru Vídně, který si vyžádal čtyři lidské oběti, vytrhl Rakušany z deprese posledních dnů. Atmosféru v zemi diktovala do té doby skoro výlučně rostoucí čísla koronavirové nákazy.

Komentář Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Policisté hlídkují nedaleko synagogy ve Vídni | Foto: Matthias Schrader | Zdroj: ČTK/AP

S tím souviselo hledání viníků za danou situaci i pochybnosti, jestli jsou chystaná opatření vlády správná či nikoli. Řada lidí chtěla ještě využít poslední možnost vyrazit za zábavou, než měl začít zákaz nočního vycházení. Doslova pár hodin předtím ale ukázaly nečekané výstřely uprostřed města, jak malicherná byla většina těch problémů tváří v tvář teroristickému nebezpečí.

Přehrát

00:00 / 00:00

Poslechněte si celý komentář Roberta Schustera

Kolektivní šok, který se pak celé země zhostil, byl pro ni novou zkušeností. Srovnatelné atentáty se Rakousku v minulosti vyhýbaly, a pokud k nim už na jeho území došlo, nebyly zpravidla namířené proti místnímu obyvatelstvu. I proto bylo Rakousko v minulosti považováno za bezproblémovou zemi. Zcela v souladu s výrokem tehdejšího papeže Pavla VI. z roku 1971, který prohlásil, že „Rakousko je ostrovem blažených“.

Jenomže to už dávno neplatí. Složení rakouského obyvatelstva se v posledních desetiletích výrazně proměnilo. Přibylo lidí z muslimského prostředí, ať už se jednalo o Turky, kteří přišli jako gastarbeiteři, nebo šlo o Bosňáky, které Rakousko přijalo v důsledku občanské války v někdejší Jugoslávii.

Integrovaní turečtí taxikáři

Barbarství a čin z nenávisti, odsoudil Kurz teroristický útok. Rakousko vyhlásilo třídenní státní smutek

Číst článek

A v neposlední řadě tam zůstala i řada uprchlíků, ať už ze Sýrie nebo Afghánistánu, kteří se do střední Evropy dostali vlivem velké uprchlické vlny let 2015 a 2016. To zvýšilo tlak na stát a jeho instituce, aby je integrovaly do společnosti. Avšak ani jazykové kurzy, možnost vyučit se nějakému řemeslu a mít tím pádem šanci na zajištěné živobytí ještě nemusí znamenat, že se cizinci s novým prostředím plně sžijí.

To byl zřejmě i případ atentátníka z Vídně, který se už sice narodil v Rakousku a měl jeho občanství. Přesto se ale jako muslim nedokázal ztotožnit s většinovou společností a otevřeně se proti ní a jejímu způsobu života postavil. Takovéto rozpoložení u části především mladých muslimů z druhé nebo třetí generace se projevovalo už předtím.

Za zmínku stojí účast členů turecké komunity na demonstracích podporujících tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana nebo z nedávné doby pak pouliční srážky mezi Turky a Kurdy ve vídeňské čtvrti Favoriten. A tam mimochodem relativně krátce před atentátem zaútočili islamisté na katolický kostel. Pod dojmem událostí z Francie a sporu o karikatury proroka Mohameda vtrhli do vnitřních prostor chrámu, volali „Allahu akbar“ čili „Alláh je velký“ a poničili zpovědnice.

To všechno naznačuje, že se v širší rakouské společnosti cosi děje. A také že by vláda tyto tendence související s muslimskou komunitou neměla ignorovat. V roce 2015 sice přijala islámský zákon definující práva muslimů. Zejména ale zakazuje financování mešit ze zahraničí, aby je nebylo možné zneužít pro agitaci proti státu. Ale jeden zákon sám o sobě nemůže zajistit potřebnou integraci muslimů do společnosti.

Nakonec tak možná pro budoucí soužití Rakušanů a muslimů udělali ze všeho nejvíc dva turečtí taxikáři, kteří ani na okamžik neváhali a během atentátu se postarali o těžce zraněného policistu. 

Autor je komentátor Lidových novin

Robert Schuster Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme