Proč tak nespokojeni právě 17. listopadu?

V poryvech politických krizí to vypadá, že 17. listopadu není co slavit. Vypadá to dokonce tak, že po 29 letech znovu nastal čas protestovat proti panujícím poměrům, ať už se člověku nelíbí současná podoba exekutivy, nebo opoziční útoky na ni. V každém případě se nepříjemně relativizují všechny vzpomínky na období, kdy se zdálo, že se konečně otevírají brány lepšího světa, svobody a lidské důstojnosti.

Komentář Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

17. listopad - Den boje za svobodu a demokracii | Foto: Tomáš Klíma

Veřejné poměry nebyly před rokem 1989 snesitelné. Dnes už sice není diktatura, může se však zdát, že o mnoho snesitelnější nejsou ani teď, kdy máme možnost zástupce občanů svobodně volit. Třeba je to tím, že nemáme z koho vybírat a nám samotným se do špinavé politiky nechce.

Přehrát

00:00 / 00:00

Poslechněte si celý komentář

Je tedy možné, že tehdy koncem roku 1989 k černobílé změně od špatného k dobrému nedošlo. Přesto stojí za to připomenout, jak a proč k tehdejší epochální politické změně došlo. Někdy se říká, že Čechům nešlo o svobodu, ale o prostý konzum. Když jsme o demokracii neusilovali, pak ani není divu, že zdejší demokracie nefunguje a potácí se v krizích.

Jak se osvědčila ekonomická svoboda?

Tento výklad ovšem od skutečného vysvětlení spíše odvádí. Je pravda, že koncem 80. let byl socialistický blok ve vážných hospodářských potížích a mimo jiné se tak ukázalo, že jeho ekonomický model nestíhá držet krok s výkonnějším kapitalistickým systémem.

To bylo zvlášť nepříjemné v zemích, které nabídkou sociálních jistot a do té doby nevídané úrovně konzumu vyrovnávaly nepříjemný pocit z neustálého dohledu represivních složek. Dlouho se dařilo zvláště v zemích typu Maďarska a východního Německa, které dokázaly produkovat relativně kvalitní spotřební zboží a v určité míře ho dovážet ze Západu.

Největší milník československé historie je sametová revoluce, myslí si Češi i Slováci

Číst článek

Něco se však pokazilo počátkem 80. let v období ropných krizí, kdy postupně začal ropu zdražovat i Sovětský svaz. Východoevropské státy přišly o cenné devizy, které získávaly přeprodáváním ropných výrobků, musely si půjčovat od západních bank a složily se při první větší krizi, tedy během exodu východních Němců na západ. Jak mohly proti uprchlíkům zasáhnout, když by jim pak už nikdo nepůjčil.

Československá ekonomika byla v tomto ohledu stabilnější, v cizině se nezadlužila, ovšem ropný šok dolehl na místní obyvatelstvo v podobě nedostatku spotřebního zboží. Možná to někdo hodnotí jako nezřízenou touhu po konzumu, ve skutečnosti si však na příkladu zásobování obyvatelstva a také drastického omezení investic mohl každý všimnout, že ekonomicky země nefunguje. 

Možná nešlo všem úplně v jádru o politickou svobodu, jisté však bylo, že bez uvolnění ekonomických a tedy i politických poměrů nebude možné dát hospodářství dohromady. Tento praktický rozměr byl v listopadu 1989 určitě přítomen v motivacích většiny obyvatelstva.

Při dnešním hodnocení uplynulých let je proto namístě zkoumat, do jaké míry se osvědčila ekonomická svoboda, spojená ovšem v kapitalismu s přísnějšími pracovními podmínkami.

Možná souvisí nespokojenost s politickými špičkami s tím, že těžce snášíme stres spojený s nástupcem málo regulovaného kapitalismu a že volíme lidi, od kterých si marně slibujeme, že nás toho stresu zbaví. Pak jsme přirozeně zklamáni. Jak říkal nejen Marx, základem života společnosti je ekonomika.

Petr Holub Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme