Za tím velkým oknem, které se mi po několika pokusech podaří otevřít, je asi metr široký a pět metrů hluboký prázdný prostor. Sebevrahův sen! I sestřičky na toto téma morbidně žertují po dlouhé šichtě. Ta metrová šířka betonového prostoru je z jedné strany ohraničena nájezdovou plochou pro sanitky, které sem vozí nešťastníky k urgentu, a z druhé strany zdí budovy velké fakultní nemocnice.

Přemýšlím nad účelem a symbolikou tohoto bizarního architektonického tvaru. Účel nemá žádný. Je to prázdný, mrtvý prostor mezi zdí špitálu a nájezdem pro sanitky. Ten nájezd byl zřejmě dostaven dodatečně. Ale symbolika je nepřehlédnutelná. Je to symbolický zákop mezi první linií a zázemím. V té první linii, za zákopem, bojují s covidem lékaři urgentu, záchranáři, saniťáci, vojáci, policie a další., kteří sem svážejí snad každých dvacet minut pacienty na přístrojích z celého širokého okolí, aby je záhy předali na covidové jednotky, nebo roztřídili do jiných prostor nemocnice.

V zázemí, na druhé straně zákopu, jsme my, kteří tu od ledna očkujeme proti covidu. Jsme tak trochu partyzáni v týlu. Mezi námi je jen ten zákop. Zákop, který není plný mrtvých a zraněných Remarquových kamarádů, ale je plný strachu ze smrti, obav z nemoci a stresů z doby covidové. Jsme to my, zde. Jsou to oni, tam. Mezi námi je neviditelný nepřítel, koronavirus, virion velikosti kolem 100 nanometrů, který nás již více než rok dusí, a který nám bere práci, cestování, chuť, čich a hlavně náladu.

Ve skutečném válečném konfliktu jsou to také jen lidé na obou stranách zákopů. Jsou to také stateční, upracovaní, zranitelní lidé a mezi nimi jen neviditelná, často zrůdná, ideologie, která z nich dělá nepřátele. A v tomto případě je to neviditelný virus. I on ale může jakoukoliv zrůdnou ideologii vytvořit.

‚Přimíchané malé čipy‘

Před dveřmi očkovacího centra se již od sedmi ráno tvoří malá fronta anonymních lidí s povinnými respirátory, které jim kryjí půlku obličeje. Všichni jsou v respirátorech tak trochu strašidelní, uniformní, bez lidských poznávacích znaků. Každý, kdo přijde a je objednán, musí zmáčknout automat, na veledůležité pořadové číslo, které jedince zaznamená do systému. Každý se pak musí seznámit s riziky očkování, musí vyplnit údaje o alergických onemocněních, prodělaném covidu, používané léčbě, předcházející hospitalizaci apod.

Tři listy papíru, dva podpisy a „posadit se v čekárně na lavici, než vás sestřička zavolá, prosím“. Zapínám počítač, který mne vítá v očkovacím centru a po několika ,více či méně, promyšlených kliknutích mne přístroj pustí k protokolu s předtištěnou (Ctrl-v, Ctrl-c) zprávou o vpichu první nebo druhé dávky vakcíny Comirnaty (Pfizer). Tato vakcína není nic jiného než shluk malých zlomků RNA uštíplých ze SARS Cov-2 virionu, které jsou pak zabalené v tukových kuličkách, zředěných ve fyziologickém roztoku. Vakcínu jen míchat, netřepat! (Stir, do not shake!). Yes, Mr.Bond! Dohromady jsou to 3 mililitry živé vody.

Alespoň většina to tak vstřícně vnímá. Někteří jedinci jsou ovšem přesvědčeni o tom, že William Henry Gates III do této vakcíny namíchal malé čipy a shromažďuje informace o všech ve svém domě ve státu Washington, odkud pak řídí celý svět. Jiní mají za to, že sítě G5 (hlavně od Huawei) to vše mají pod kontrolou a také, že virus není virus, ale poblázněná bakterie a tak dále a tak podobně. Kdo nečte Facebook, nic neví…

Každodenní kolotoč

Přesně v sedm třicet ráno začíná kolotoč. Konverzace typu: „Dobrý den, horečka, kašel, ztráta čichu, není? Není, dobře! Alergie na léky, krvácivost, jiné potíže nemáte? Nemáte, dobře! Můžeme píchnout do levého ramene? Můžeme, dobře! Sestři, levé ramínko! Děkuji! Po vpichu nám tu třicet minut musíte počkat a pak dostanete od nás zprávu,“ opakuji za ten den tak sto padesátkrát. Mezi tím klik, lékařská zpráva, klik, účet pro pojišťovnu, klik, printer. Pár razítek a podpisů, kontrola pacienta a hotovo!

Profesoři a docenti z různých oddělení samozřejmě na zprávu nečekají, nemají čas. Primáři občas ano. Ostatní, i sestry, a to i z covidových jednotek, poctivě čekají na zprávu a zda-li nepřijde ona obávaná alergická reakce na Gatesovy mikročipy. Jenže ona nikdy stejně žádná nepřijde. A tak jdou všichni, za těch povinných třicet minut, zpět na oddělení, na své ubytovny nebo domů. Staříci se vracejí do pečovatelských domovů na kolečkových křeslech, zrovna tak, jak je sem přivezli jejich opatrovníci. Všichni jsou klidnější a všichni svatosvatě slibuji, že přijdou na druhou dávku. „Přesně za tři neděle, pane doktore! Už jsem na seznamu!“ vítězoslavně volají, když odcházejí. Někteří i se slzami v očích.

Je večer. Venku je již tma a sněhové vločky stále volně poletují vzduchem. To veliké okno co hledí do prázdného zákopu se mi, opět obtížně, daří zavřít. Zákop před oknem je stále prázdný, ale na té druhé straně, na nájezdu pro sanitky, neustále blikají majáky vozů IZS, které tam téměř nonstop přijíždějí plné a odjíždějí prázdné. Nemocnice je prý plná. Říká se. Vypínám počítač. Konečně! Po téměř jedenácti hodinovém maratonu opouštím palebnou pozici v týlu covidové války. Jsem unavený, dehydratovaný, a s vydýchaným respirátorem a mírnou závratí špatně okysličeného mozku opouštím ambulanci.

„Tak zase příště! Díky za všechno,” loučím se se sestrami, které umí tak skvěle aplikovat vakcínu stovkám pacientů za jeden den. Ony teď ještě musí vydezinfikovat celou ambulanci a pak teprve můžou jít domů. Tak jako každý den, včera i zítra. Mám slabý, ale jistý, pocit, že jednou nad covidem zvítězíme. Musíme! Zatím pomalu, ale jistě! To by bylo, abychom, jako kdysi, spojenecká vojska na Ivo Jimě, nevztyčili vlajku vítězství! Možná již letos v létě. Kéž by! Musíme na tom všichni ještě pořádně zapracovat.

Autor pracuje v pražské Fakultní nemocnici v Motole

Jan Malat Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít