Je proto načase se zamyslet, proč sociologické průzkumy ukazují, že Češi jsou jedni z nejskeptičtějších Evropanů ve vztahu k projektu sjednocení. Při pohledu na ekonomické přínosy je přitom zřejmé, že ze členství v klubu evropských států profitujeme.

Jen v minulém roce jsme na dotacích z evropských fondů získali o přibližně 50 miliard korun více, než jsme do unijního rozpočtu odvedli. V roce 2016 jsme získali dokonce o 80 miliard více a souhrnné příjmy naší země za dobu členství jsou přibližně 700 miliard.

Jedná se přitom o peníze, které byly využité na nejrůznější projekty. I kdyby byla celá částka použitá na projekty nevýznamné, ti, kteří na nich pracovali, měli příjem, práci a svou spotřebou mohli pomoci domácí ekonomice.

A jestliže platí, že s penězi přichází také politický vliv, v případě členských států Evropské unie i Evropské komise můžeme říci, že například do nejrůznějších volebních klání u nás nezasahovaly. 

Co se týká tolikrát skloňovaných dividend, které z České republiky plynou na západ, to jsou příjmy soukromých společnostní, které lidem daly práci, jedná se o čistě soukromý zisk a plynuly by tak jako tak. S příjmy z evropských rozpočtů tedy nemají nic společného.

Odvaha místních politiků

Nechuť obyvatel České republiky ke spojené Evropě je možné tedy buďto přičíst jakémusi druhu kverulantství, které plyne buď z nudy způsobené rychlou ekonomikou, nebo neexistenci reálné a na faktech založené debaty o kladech a záporech spojené Evropy.

Účastí v projektu jsme totiž přistoupili také na určitá pravidla, která mohou být leckomu proti mysli. Za dobu členství jsme také byli svědky takzvané bruselizace neúspěchů a přivlastňování úspěchů. Což znamenalo, že nejrůznější opatření, na kterých se shodly členské státy, byly vydávané za údajný „diktát unie“.

Text je převzatý z Českého rozhlasu Plus

Koho přitom zajímá, že nejrůznější opatření byly na celoevropské úrovni zavedené právě z popudu členských států, které tak mnohdy jednaly pod tlakem vlastních představitelů nejrůznějších obchodních a průmyslových sektorů. Například zavedení úsporných žárovek umožnilo úsporu energie rovnající se zhruba nárokům Rumunska. 

Nebo na úpravu tvaru okurek tlačily obchodní řetězce, protože spotřebitelé je tak mají prý radši a vleze se jich více do bedny. Být součástí spojené Evropy také znamená, že můžeme být součástí většího celku, který musí respektovat i největší hráči světové politiky.

Je přitom zajímavé, že při srovnání postojů v rámci bývalých zemí východního bloku k opravdové nechuti tíhnou právě Češi. V sousedním Polsku je podpora tak vysoká, že dokonce šéf vládní strany Právo a spravedlnost, která je s Bruselem více než dost na kordy, minulý rok v březnu prohlásil, že by zemi nikdy nevyvedl z unie, protože na 80 procent Poláků v ní zkrátka chce být.

Pro zvýšení podpory je tedy za prvé potřeba, aby se unijní představitelé ukazovali v naší zemi častěji a za druhé odvaha místních politiků, aby pro Evropskou unii nehorovali jen v kuloárech. 

Thomas Kulidakis Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít