Historie praví, že jen málokterá vojenská operace zůstane omezená na své původní cíle. Pokud neztroskotá v zárodku, má naopak sklon rozrůst se co do délky, rozsahu a bohužel i počtu obětí.

A také počtu uprchlíků, zvlášť když si uvědomíme, že Turecko chce usazovat lidi na území, kde už jiní lidé žijí. I když v tomto případě existuje „naděje“, že tentokrát budou prchat na jih, směrem od Evropy.

Dalším, byť nezamýšleným důsledkem, může být návrat sunnitského extremismu, nejen proto, že Kurdové ochabnou v poslední fázi dočišťování Islámského státu. Na turecké straně například bojují klientské syrskoarabské jednotky, které nemají k islamismu zas tak daleko.

Návraty do dějin

Pro Čechy může být kurdský případ zajímavý jako jejich vlastní zrcadlo. Ve střední a východní Evropě se v 19. století spustil proces vytváření národních států, a kdo to nestihl včas, jako Češi a Slováci po rozpadu monarchie roku 1918, na dlouho, případně na vždy přišel o svou šanci, mít svůj stát, anebo vůbec identitu. Lužičtí Srbové se stali historickým pojmem.

Podobný proces proběhl i v Orientu, přičemž v etnicky a nábožensky pestré oblasti mezi Tureckem a Persií se podařilo získat politickou svrchovanost jen dvěma skupinám, Arabům a Židům. Všichni ostatní ostrouhali a někteří už nikdy nezvednou hlavu, třeba Asyřané, kteří tehdy o svůj stát také usilovali, nebo Arméni, oběti masakrů, které přišly o velkou část svého historického území.

Toto území pohltily okolní státy, zejména právě Turecká republika. Totéž se stalo i s jihovýchodem Turecka, které obývají právě Kurdové – ti během této vlny formování národních států vlastní svrchovanost nezískali a od té doby na to doplácejí.

Probíhající turecká invaze do syrského Kurdistánu je přímým – v jistém smyslu logickým – důsledkem sto let starého úspěšného tureckého pokusu dobýt strategicky významné území, které ovšem obýval jiný národ. Kurdové byli vždy příliš početní na to, aby bylo možné je vymazat z dějin, a kurdský problém tu zůstane, i kdyby se Turecku podařilo vytvořit bezpečnostní pásmo tak, jak si to naplánovalo na papíře.

Nechápou, že nechápe

Jsou tu ještě dva důvody, proč význam turecké operace přesahuje regionální měřítka. Jedním je Erdoganův pokus nově formulovat turecký nárok na obranu, jak ho formuluje mezinárodní právo.

Podle tohoto nového výkladu stačí označit nějaké hnutí za teroristické a vyhlásit potřebu bezpečnostního koridoru. Vývoj této inovace bude sledovat nejeden stát, kterému se nelíbí, co se děje za jeho hranicemi.

Převzato z Plusu

A pak je tu zcela zřejmý posun poměru sil na geopolitické šachovnici. Turecká operace musela být schválena v Moskvě. Putinovým cílem není bezpečnost Turecka nebo regionální mír, nýbrž podpora svých spojenců a stavění sil proti sobě. A také co nejmenší vliv Spojených států.

V tomto ohledu mu Trump zcela vyhověl. Dále oslabil americké pozice v Sýrii, nahnal Kurdy do syrské náruče, posílil tím i íránský hlas, zesměšnil se opakovaným zmatkováním, a hlavně svým rozhodnutím poškodil dlouhodobou důvěryhodnost své země, když před očima celého světa hodil přes palubu své spojence. Snad jen proto, že nechápe neobchodní, historickou a morální stránku politiky.

Americkými spojenci na blízkém východě projela skoro hmatatelná vlna zděšení. A postupně dorazí i k dalším partnerům jinde ve světě. Otázku „co je nám do Kurdů“ bychom tedy měli formulovat spíše jako větu oznamovací – zde jsme jen ve stručnosti předložili pár příkladů, co nám do Kurdů je.

Autor je komentátor Českého rozhlasu

Jan Fingerland Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít