Když prezident Spojených států Bill Clinton udělil v poslední den svého úřadování desítky milostí, jedna z nich vzbudila velkou pozornost — ta udělená finančníkovi jménem Marc Rich, který se tehdy skrýval ve Švýcarsku a byl v USA odsouzen za daňové podvody.

Tento článek je více než rok starý.

Komentář Washington 19:19 4. ledna 2021 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Byl z toho skandál. Vyšlo najevo, že Richova manželka věnovala velký obnos na Clintonovu prezidentskou knihovnu i na budoucí senátní kampaň jeho ženy Hillary. Clintonův pardon se dočkal vyšetřování, z něhož nakonec ale nevyplynulo nic, co by bývalého prezidenta mohlo znepokojovat.

Akt zoufalství, říká Kamala Harrisová o nahrávce. Kongresman z Georgie vyzval Trumpa k rezignaci

Číst článek

Když před pár dny odcházející prezident Donald Trump udělil několik milostí zkorumpovaným politikům, válečným zločincům a svému bývalému manažerovi kampaně Paulu Manafortovi odměnou za jeho mlčení při vyšetřování zvláštního prokurátora Roberta Muellera, málokdo se nad tím pozastavil.

Trump tak zdevastoval zvyklosti demokracie, že si na to pozorovatelé postupně zvykli. Dalo by se napsat, že prezident, který slíbil, že vypustí močál washingtonské korupce, odchází z úřadu jako suverénně nejzkorumpovanější prezident amerických dějin, ale bylo by to zbytečné. Nezávislí pozorovatelé o tom nijak nepochybují a tvrdému jádru Trumpových příznivců je to jedno. Těm o žádné vypouštění močálu ve skutečnosti nešlo.

Autentická tvář politiky

Občas se napravo objeví komentátor, podle nějž máme oddělovat Trumpovo chování a rétoriku od jeho údajných prezidentských úspěchů. K těm správně řadí takzvané Abrahámovy úmluvy čili sérii dohod mezi Izraelem a sunnitskými arabskými státy o normalizaci diplomatických styků a mylně také údajné úspěchy ekonomiky (jenže ta je i kvůli nezvládnutí pandemie v troskách), dále pak nízké daně, odbourání regulací byznysu a jmenování konzervativních soudců (což všechno nejsou ve skutečnosti žádné „úspěchy“, ale ze strany republikánské vlády jen a jen splněné povinnosti).

Dovolím si odhadnout, že Trumpovu tvrdému jádru, tedy lidem, kteří bez důkazů tvrdí, že Trump byl ve volbách podveden a má být i nadále prezidentem, o nějaké blízkovýchodní smlouvy nejde. Stejně tak se mohlo stát, že Trump by se postavil proti Izraeli a jeho tvrdé jádro by ho podporovalo stejně.

Je to proto, že těmto lidem konvenuje především to, jak se Trump chová, líbí se jim jeho lži a nadávky na adresu demokratů, médií a establishmentu a oceňují, jakým agentem chaosu Trump je. Jak velká část Republikánské strany to je, není sice úplně jasné, ale zdá se, že je to víc než polovina jeho voličů.

Demonstrace proti násilí

Rok 2020 nám ukázal, že tato strana je nebezpečím pro samu demokracii, že je ochotna ze strachu před vlastními voliči podporovat ignorantského a neschopného prezidenta, který oslabuje jednu demokratickou instituci za druhou, ať jsou to soudy, média, ministerstvo spravedlnosti, zpravodajské služby, Pentagon a celou soustavu kontrolních, kvazi nezávislých agentur, které už od dob aféry Watergate mají za úkol strážit čistotu exekutivní moci. Trump nakonec dokázal poskvrnit i tu nejdůležitější demokratickou instituci, a sice svobodné volby.

V tomto roce se k extrému posunula také Demokratická strana, i když zdaleka ne tak fatálně a většinově jako Republikáni. Přispělo k tomu největší zhoršení mezirasových vztahů od konce 60. let. Po zabití černocha George Floyda policií v Minneapolisu se hnutí Black Lives Matter, Na černošských životech záleží, stalo mainstreamovým a slogan dobyl planetu. Sportovci na celém světě poklekávají na znamení solidarity s hnutím proti rasismu.

Při střetu s příznivci Black Lives Matter v Salemu používali zastánci Trumpa pálky i hasicí přístroj

Číst článek

Demonstrace proti policejnímu násilí s sebou přinesly i násilí páchané demonstranty, a sice většinou na majetku nezainteresovaných občanů v podobě žhářství, rozbíjení obchodů a rabování. Mnohá politicky superkorektní média hlavního proudu ve strachu, aby nenahrávala rasismu pravicových populistů a extrémistů, našlapovala kolem násilných demonstrací velmi zlehka a nevěnovala jim takovou pozornost, jakou by si zasloužily.

Světlo světa spatřil nehezký eufemismus pro rabování a žhářství: většinově klidná demonstrace. Takové selhání novinářské povinnosti informovat ve stylu padni komu padni pochopitelně důvěru Američanů v média neposílilo a jen nahrálo demagogům v dezinformačních webech, ať už americké nebo světové provenience.

Podobně se média zachovala při informování o takzvaných „bezpolicejních“ autonomních zónách v Seattlu a Portlandu, které ovládli anarchisté a radikálně levicoví ideologové.

Přesto jsou demokraté v nesrovnatelně lepším stavu než republikáni, kteří se ocitli v zajetí Trumpova kultu. Radikální socialistické křídlo je sice hodně vidět na sociálních sítích, ale v Kongresu tvoří nepatrný zlomek strany. Do voleb nasadili demokraté většinově umírněné politiky, nikoliv levicové progresivisty, a jejich lídrem se stal nově zvolený prezident Joe Biden, ztělesnění politického středu, konzervativní vyznavač institucí.

Ačkoliv Trump do dneška neuznal volební porážku a dál šíří ničím nepodložený mýtus o ukradených volbách, Biden dává svůj tým dohromady tak, aby 20. ledna vrátil americké politice autentickou tvář. Jeho cílem je oslovit všechny Američany bez ohledu na jejich politické názory. Jeho hlavním úkolem bude vypořádat se s následky pandemie koronaviru, která Spojené státy stála přes 330 tisíc životů a ekonomické škody ve výši 16 bilionů dolarů.

Autor působí na New York University Prague

Tomáš Klvaňa Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít