Společnosti zocelené válkou, v níž jsou uvědomělí občané připraveni bojovat o svou svobodu a bezpečnost. Změkčilá Evropa by se prý měla poučit a umožnit totéž svým obyvatelům, případně podpořit vytváření občanských milicí. Evropana v izraelských městech skutečně zaujme pohled na všudypřítomné zbraně u vojáků a vojaček v uniformě, stejně jako za pasem chlápků, kteří hlídají u vchodu do obchodních center nebo nádraží.

Přehrát

00:00 / 00:00

Jan Fingerland: Chcete zbraně jako Izraelci? Tak je odevzdejte

Je pravda, že většina Izraelců chodí na vojnu, muži na tři roky, ženy na dva. Musejí se podrobit výcviku ve střelbě a část z nich projde bojovými operacemi. Jenže z toho nic neplyne pro jejich pozdější právo na držení zbraní.

Naopak, v Izraeli je mezi lidmi podstatně méně zbraní než u Čechů, národu proslulému svou bojovností, a dokonce ještě mnohem méně než třeba v býložravé Skandinávii. A to přesto, že Izrael čelí cizím armádám, velkým teroristickým organizacím i osamělým vlkům.

Zbraně patří státu

Jak si to vysvětlit? Jednoduše. Zbraně hrají v izraelském životě zcela jinou roli, než jakou si do nich projektují obdivovatelé neexistujícího izraelského modelu státu jako velké občanské milice.

Všudypřítomné zbraně obvykle patří státu a jsou dočasně svěřeny vojákům v činné službě, případně jiných složek. Když někdo odejde do civilu, je to často naposledy, co drží v ruce zbraň. Důvody jsou nejméně tři.

Jeden důvod spočívá v tom, že o to většinou lidé ani nestojí. Zbraně nejsou předmětem obdivu, každý si jich na vojně užil víc než dost. Nevyvolávají v lidech příjemné šimrání v zádech, připomínají jim dlouhou a ne vždy příjemnou armádní službu. Málokdo si chce tyto pocity přenášet do civilního života, tím spíše, že se stejně musí účastnit pravidelných cvičení.

Převzato z Plusu

Dále si stát ani nepřeje, aby mezi lidmi bylo mnoho zbraní. Je těžké získat oprávnění držet zbraň, je třeba doložit způsobilost a velmi dobrý důvod. Skoro polovina žadatelů stejně neuspěje. Reálnou naději mají jen ti, kdo byli v bojových jednotkách a dosáhli důstojnické hodnosti. I tak se musejí podrobovat pravidelnému přezkušování a povolení a dokonce i zbraň jim mohou být kdykoli odebrány. Pokud je povolení uděleno, pak jen na jednu zbraň. Ročně má takový člověk právo jen na 50 nábojů mimo střelnici. Nic jako „právo vlastnit zbraň“, které u nás už dnes existuje, v Izraeli nemají.

V posledních letech se některá pravidla trochu rozvolnila, zejména v souvislosti s útoky nožem v ulicích. A také lidé z osad na Západním břehu získali výjimky. Ale obecně je izraelský systém ve srovnání s většinou zemí Evropské unie velmi přísný.

Souvisí to s třetím důvodem. Právě proto, že mají Izraelci přímou zkušenost s používáním zbraní, na rozdíl od českých víkendových Rambů vědí, že normální člověk i po tříleté vojně často nadělá ve vypjaté situaci víc škody než užitku. Kromě toho mají Izraelci velkou důvěru ve své bezpečnostní složky a nesnaží se je nahrazovat. Obranu svěřují odborníkům.

Přelud občanských milic

Je tu ještě jedna falešná představa. Objevily se výzvy, že by ti nejlepší z nás měli zřizovat oddíly domobrany „podle izraelského vzoru“. Nuže, o skupinku, která by se v Izraeli začala scházet k soukromému výcviku, by se brzy začala zajímat tamní tajná služba. Jednou z formativních událostí nového státu byl v červnu 1948 pokus ozbrojené skupiny Irgun ponechat si zbraně. Premiér David ben Gurion pochopil, že se jedná o zásadní okamžik, a nechal jejich loď se zbraněmi i lidmi na palubě potopit.

O desítky let později se právě tohle nepodařilo vyřešit Palestincům a existence několika ozbrojených skupin, které se vzájemně drží v šachu, ničí palestinskou společnost. I samotní Izraelci v těchto letech debatují o tom, zda se některé radikální izraelské proudy od státu neemancipují příliš. To ale z hlediska české debaty není tak podstatné.

Zásadní je, že pokud někdo skutečně považuje Izrael za dobrý příklad v otázce civilního držení zbraní, pak může udělat jediný závěr: nedovolit přílišné rozptýlení zbraní mezi lidmi a už vůbec nefantazírovat o domobraně. Izraeli přísná regulace zajistila vysokou míru bezpečí v nebezpečném koutu světa, bylo by absurdní, abychom si my v prostoru naopak mimořádně bezpečném vyráběli opak.

Pokud ale někdo mermomocí hledá na Blízkém východě zemi s liberálním přístupem k osobním zbraním, nemusí chodit tak daleko. Stačí si odskočit do Jemenu.

Autor je komentátor Českého rozhlasu

Jan Fingerland Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít