Rodič není návštěva. Oddělovat nemocné děti od jejich příbuzných je nelidské

„Své dítě jsem neviděla šest týdnů“, „Pustili nás k němu jen na jednu hodinu“, „Rodič ale není návštěva!“ Právě tak diskutují rozhořčeně facebookoví uživatelé pod příspěvkem Fakultní nemocnice v Plzni. Ta v něm oznámila, že od konce dubna umožní návštěvy dětských pacientů a těžce nemocných – to předtím s odkazem na koronavirus zakazovala.

Komentář Plzeň/Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Ilustrační foto | Zdroj: Fotobanka Profimedia

K podobnému jednání se kromě plzeňské nemocnice uchýlila další zařízení a jejich postup kritizovala i zmocněnkyně pro lidská práva Helena Válková (ANO). Vznikla dokonce metodologická příručka, která nemocnice napomínala, že doprovod dítěte není návštěvou.

Přehrát

00:00 / 00:00

Poslechněte si celý komentář Apoleny Rychlíkové

Na Válkovou se totiž obraceli rodiče a na chování nemocnic si stěžovali. Zmocněnkyně uvedla, že k porušování práv rodičů u nás dochází dlouhodobě, a celou záležitost řešila s ministrem zdravotnictví:

„Bohužel se tak často děje s vysokou mírou arogance, až agresivity ze strany nemocničního personálu. Namísto poskytnutí informací se rodičům dostává výmluv, proč naplnění jejich zákonných práv a práv jejich dětí není možné, respektive vhodné.“

Případům, kdy se nemocnice chovaly represivně, se podrobně věnovala novinářka Deníku N Jana Ustohalová a v reportáži i navazujícím rozhovoru s dětskou psycholožkou popsala, jak traumatizující tento represivní přístup je.

Instituce proti lidem

Těžko si představit větší zoufalost, než když vaše nemocné dítě zůstane uvězněné za branami nemocnice a jeho nejbližší nemají možnost ho navštěvovat, být s ním v těžkých chvílích, chránit ho a pečovat o něj.

Každý, kdo někdy byl v nemocnici, ví, jak důležitá je psychická podpora a jak traumatizující mohou být pocity osamocení. U dětí to platí několikanásobně. Rodina pro ně představuje základní rámec pro chápání světa kolem, bezpečí, které tvoří středobod jejich emocionální stability. Jejím prostřednictvím se staví ke světu kolem, rozvíjejí se, poznávají a začínají se učit takovým pojmům, jako je důvěra nebo zdravé sebevědomí.

Nemusíme být experti na dětskou psychologii, aby nám bylo úplně jasné, co může odloučení dětí od rodičů způsobit, co za trauma do dalších životních fází to může přinést. Přesto se nemocnice, nejen v uplynulých měsících, takto brutálního chování dopouští. Proč? Jaký to má vůbec smysl?

Žádná pandemie není důvodem pro to, abychom nemocné děti vystavovali doživotnímu poškození. Příběhy, jak byla na rodiče, kteří chtěli navštívit své dítě v nemocničním zařízení, přivolána policie, zní jako z nějaké totalitní, necivilizované země.

K podobnému jednání přitom nedocházelo jen v tomto „pandemickém“ období, ale i v minulosti – známá je například kauza z ústecké nemocnice. Matka, která chtěla pečovat o své několikaměsíční miminko hospitalizované na jednotce intenzivní péče, prý svým chováním narušovala chod nemocnice, a tak byla odvedena policií. Nad takovým postupem zůstává rozum i srdce stát.

Nemocnice nesmí vyloučit přítomnost rodičů u dítěte, ani za koronaviru, píše zástupkyně ombudsmana

Číst článek

Už samotná nemoc – jakákoliv – děti oslabuje. Jejich kognitivní znalosti neumožňují porozumět mechanismům těla a zdraví jako takovému. Prožívaný okamžik nemoci často vyplňuje veškerý čas, racionální uvažování o budoucnosti děti ještě nezvládají. Jsou nemocné a mají pocit, že to nikdy neskončí.

Když se k tomu přidá pobyt v nemocnici, strach a úzkosti sílí. Vždyť něco takového děsí i část dospělých, kteří si – na rozdíl od dětí – umí o své nemoci něco zjistit, dokážou o svých potřebách komunikovat s doktory, hájit se při případných problémech.

Všichni někdy zažíváme pocity strachu. O sebe nebo své blízké. Pro děti je přijímání emocí řádově komplikovanější, proto potřebují průvodce. Prohlubovat jejich pocity bezmoci skrz násilné oddělování od rodičů je nejen nepochopitelné, ale především nelidské. Zvlášť když se takového chování dopouští instituce, které mají v popisu práce pečovat o naše zdraví.

Autorka je komentátorka serveru A2larm.

Apolena Rychlíková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme