Obnova důvěry v instituce je posláním konzervativní vlády
Pohled na mapu Evropské unie, zobrazující stav očkování proti viru covid-19, nám připomíná nepříjemnou skutečnost, že se nám ani po třiceti letech nepodařilo překonat dělicí čáru mezi Východem a Západem. Uvažujeme-li o příčinách, proč je v postkomunistických státech nižší proočkovanost než v ostatních, napadne nás asi jako první to, co jsme v uplynulých letech zažili sami na sobě: chaotický způsob vládnutí.
V poslední době například přijímání různých opatření, která následně rušil Nejvyšší správní soud. Lidé se pak jen obtížně orientovali v tom, co mají či nemají dělat, natož v tom, co by dělat měli.
Bylo však tomu tak i u našich sousedů s podobnou minulostí jakou máme my? Ne vždy a při tom jejich výsledky nejsou o mnoho lepší, ba někdy i výrazně horší. Spojuje nás tedy asi něco dalšího.
Kde tedy hledat vysvětlení? Domnívám se, že ačkoli je jistě důvodů více, tím hlavním bude v této části Evropy asi nízká důvěra občanů k institucím. Nejde jenom o vládu, parlament a soudy, ale i, jak právě ukázala koronavirová epidemie, k institucím vědeckým a akademickým či k veřejným sdělovacím prostředkům.
Pouhé matení publika
Příliš dlouho v naší zemi tato zařízení sloužila zákulisním mocenským zájmům totalitních hnutí a po jejich pádu demokratičtí politikové či jiní veřejní činitelé věnovali příliš malé úsilí tuto důvěru vybudovat. Mnozí z nich se naopak aktivně snažili význam a úlohu institucí znevažovat, někdy i takových, za které nesli odpovědnost.
Tak jsme byli svědky, že premiér své trestní stíhání označil za politicky motivované, že tedy jinými slovy policie a státní zastupitelství podléhající jeho vládě je ovládáno někým zvenčí. Od prezidenta jsme slyšeli výroky zpochybňující činnost tajných služeb nebo útoky na Senát, na jednu z nejvyšších ústavních institucí.
V době pandemie se podobně chovali někteří vědci, kteří namísto toho, aby o svém názoru s pomocí důkazů přesvědčili své kolegy v odborné společnosti, jejíž stanovisko má být autoritativním podkladem pro politické rozhodování, vystupovali na veřejnosti a hledali podporu u lidí bez jakýchkoli znalostí o dané věci. Jediné, čeho dosáhli, bylo, že tito lidé přestali brát vážně vědu jako takovou a naslouchali hlasu různých šarlatánů a dezinformátorů o tom, jak je očkování škodlivé.
Mluvíme-li o dezinformátorech, je třeba si uvědomit, že se v prvé řadě nejedná o lidi, kteří si tímto způsobem dodávají pocit důležitosti, ale o profesionály z nepřátelských zemí, kteří šířením falešných informací sledují mnohem nebezpečnější cíle než je pouhé matení publika. Jde jim především a právě o oslabování důvěry občanů ve veřejné instituce. Státy, v nichž je tato taktika úspěšná, jsou totiž snadněji manipulovatelné a ovladatelné.
Obnovování důvěry v instituce není úkolem jednorázovým, ale trvalým. V politice bývá jedním z hlavních pilířů programů konzervativních stran. O nové české vládě tedy budeme moci prohlásit, že je konzervativní teprve, pokud jej bude plnit.
Autor je filozof a pedagog.
Arogantní katolické špičky konají medvědí službu samotné víře
Lukáš Jelínek
Návrat nadstandardu jako předvolební záchranné stéblo koalice?
Julie Hrstková
Týden před německými volbami zůstává stále hodně otazníků
Robert Schuster
Zlehčování rizik umělé inteligence z úst amerického viceprezidenta je varující
Petr Šabata