Dá se zvyknout na všechno?

Witold Pilecki, polský odbojář, který se nechal dobrovolně zavřít do koncentračního tábora v Osvětimi, po válce napsal, že pohled na zástup mužů, žen, starců a dětí mířících z vlaku do plynové komory vás naplno zasáhl pouze poprvé. Později jste si na to prostě zvykli. I my si za uplynulý rok probíhající pandemie na ledacos zvykli.

Komentář Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Zdravotník drží za ruku pacienta s koronavirem na jednotce intenzivní péče nemocnice ve Slaném | Foto: David W. Cerny | Zdroj: Reuters

V březnu 2020 celá země sledovala boj o život pražského taxikáře takřka v přímém přenosu. Dnes se takových příběhů denně odehrává přes tisíc a nikoho nezajímají.

Sledovali jsme s obavami zprávy o prvních pacientech zemřelých na covid, dnes jich každý den umírá i více než stovka a neznepokojujeme se.

Šéfové 52 českých nemocnic: Vláda zaspala, meleme z posledního, pomozte nám

Číst článek

Děti i jejich učitelé si museli zvyknout na distanční výuku. Obchodníci, restauratéři či třeba vlekaři na faktický zákaz své obživy. Senioři na samotu. Sportovci na nečinnost. Tuláci a cestovatelé na domov… Život se změnil snad všem.

I lékaři z covidových oddělení si museli zvyknout na různé věci. Na to, že pozůstalým nevoláme párkrát za měsíc, ale párkrát denně. Na to, že máme víc zpráv špatných než těch dobrých.

Zvykli jsme si na medicínu jedné nemoci. Nemoci sice snadno diagnostikovatelné, ale obtížně léčitelné. Dušnost, jeden z nejvíce diskomfortních stavů v medicíně, a to jak pro pacienta, tak pro jeho lékaře, se pro nás stala rutinou.

Kdo se nestal trochu cynikem a trochu vyhořelým, už na covidovém JIPu dávno nepracuje. Je v tom pud sebezáchovy, sebeochrana našeho mozku…

Zvyknout se prostě dá téměř na všechno.

Už nám dochází i improvizovaná lůžka, za bodem zlomu jsme docela dlouho, tvrdí Konvalinka

Číst článek

Je však jedna věc, o které si myslím, že se na ni opravdu těžko zvyká a že si na ni většina soudných lidí zvykat prostě nechce a nemůže. Vědomí, že kvůli mně a mé neopatrnosti či lehkovážnosti někdo vážně onemocněl a zemřel. Nedejbože někdo z mých blízkých.

Za poslední rok se v podstatě všichni stali epidemiology amatéry a mají solidní znalosti o přenosu respiračních infekcí.

Nerozumím pak ale tomu, proč nejsme schopni vyhodnotit to, v jak rizikovém kontaktu jsme byli v posledních deseti dnech, a co si tedy v dané chvíli můžeme a nemůžeme dovolit. Zda mohu nechat své děti, které jsou právě v karanténě po výskytu covidu ve školce, hlídat u prarodičů. Nebo zda je možné pár dní po párty na bytě s kamarády zajít poklábosit k babičce a dědovi na bábovku.

Chápu, že všechna protiepidemická nařízení a doporučení nemůžeme a už ani nechceme za všech okolností dodržovat. Ale vyhodnotit své chování z hlediska aktuálního rizika pro druhé jsme se za ten rok už naučit měli!

Druhou cestou je zvyknout si opravdu na všechno.

Autor je infektolog pečující o pacienty s kritickým průběhem covidu-19

Hynek Bartoš Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme