Poctu všem zdravotnicím za jejich pracovní nasazení vytvořil slavný umělec Banksy. Spolu s tím se v zahraničí objevily i plakáty vyzývající k většímu ohodnocení pečujících profesí. „Jenom aplaus nestačí,“ hlásají a upozorňují tak na dlouhodobé podfinancování potřebných zaměstnání – ať už se bavíme o sestrách, nebo pečovatelkách a sociálních pracovnicích. A podobně se mluví i v Česku.

Přehrát

00:00 / 00:00

Poslechněte si celý komentář Apoleny Rychlíkové

Od chvíle, kdy vypukla pandemie koronaviru, se pečující povolání dostala do popředí. Těžko najít někoho, kdo by jejich dnešní význam zpochybnil. Nejde přitom jen o samotné nasazení všech, kteří už dva měsíce v kuse riskují své vlastní zdraví a pracují na dvě stě procent

Jde i o bezpečnost: krize najednou ukázala, že podpora dostupného zdravotnictví je v zájmu nás všech. Že ochrana těch, kteří se starají o starší a nemocné členy společnosti, je ochranou nejen jejich, ale i našeho, veřejného zdraví. Spokojit se s potleskem a uznáním by ale bylo málo – je potřeba chtít mnohem víc.

Symbolické uznání nájem nezaplatí. Respekt společnosti nemůže zastínit fakt, v jakých podmínkách a za kolik peněz tito lidé pracují. Není to poslání, ale tvrdá dřina. Není to přirozená schopnost žen, ale povolání, na které je potřeba celá řada dovedností a také vzdělání.

Jenže krize neudeřila v každé části Česka stejně, některé nemocnice na ni byly lépe připraveny, jiné hůře. Pracující v regionálních nemocnicích už delší dobu upozorňují na špatné pracovní i mzdové podmínky, které na jejich pracovištích panují. Zvlášť ta zařízení, která jsou v blízkosti hranic, trápí odliv zaměstnanců.

Chybějící kvalifikovaná síla

Sestry i doktoři odcházejí za lepším – do Německa, Rakouska nebo do velkých státních nemocnic v Praze, které mají díky tabulkovým platům mnohem vyšší mzdy. Regionům tak chybí kvalifikovaná pracovní síla, kapacity byly nedostačující ještě před vypuknutím pandemie, a především zdravotní sestry pracovaly standardně na úvazek a půl, ovšem za cenu rovnající se jednomu úvazku.

Teď je to třeba chebská nemocnice, spadající pod Karlovarskou krajskou nemocnici, na kterou dopadají problémy spojené s koronavirem. Chebsko je nejvíce zasažený okres v Karlovarském kraji. V přepočtu na počet obyvatel je Karlovarský kraj nejvíce zamořeným v Česku. Podobně jsou na tom Domažlice, kde se diskutovalo i o uvalení karantény na celé město.

Nerovnosti v platech

V nultých letech docházelo ve většině krajů k proměně veřejných nemocnic na akciové a obchodní společnosti. Z příspěvkových organizací se stávaly jiné právní formy nemocnic a mluvilo se o nutnosti jejich větší ekonomické odpovědnosti a soběstačnosti.

Problém je, že zdravotnictví by nemělo podléhat logice trhu, jak se nám snažili před více než dekádou vnutit tehdejší politici z ODS, za jejichž vlády k transformacím docházelo. Jejich důsledky jsou dnes dobře vidět na narůstajících nerovnostech v platech sester, úbytcích personálu i na zhoršování kvality regionálních nemocnic. Jenomže dostupná a kvalitní péče, kterou vykonávají kvalifikovaní lidé za adekvátní mzdy, je potřeba v každém regionu stejně.

V „rozdělené“ České republice nepotřebujeme další štěpení a prohlubování už existujících problémů mezi periferií a centrem. Nemocnice jsou pro stabilitu krajů zásadní a vláda by měla začít hledat cesty, jak jejich zaměstnance nejen jednorázově skrz zasloužené finanční odměny, ale i v době po krizi dlouhodobě podpořit. To si přece superhrdinky a superhrdinové zaslouží.

Autorka je komentátorka serveru A2larm

Apolena Rychlíková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít