Nejvyšší správní soud by měl testování ve firmách podržet. Stačí odkaz na zdravý rozum

Firmy mají povinně testovat své zaměstnance na onemocnění covid-19, uložil jim to pandemický zákon. Pro některé je to logický a možná opožděný krok v boji s pandemií, která naše životy devastuje už více než rok a na jejíž konec stále nedohlédneme. Pro jiné ale nepatřičný zásah do našich práv, jenž není možný bez našeho výslovného souhlasu.

Komentář Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Testování na pile Javořice ve Ptení na Prostějovsku | Foto: Jana Opočenská | Zdroj: Český rozhlas

Kde je pravda, rozhodne na základě návrhu jednoho z občanů Nejvyšší správní soud. Pokud bych si měl vsadit, na jakou stranu se přikloní, tipl bych si, že na tu první. Tedy že povinné testování ve firmách posvětí.

Přehrát

00:00 / 00:00

Jan Januš: Nejvyšší správní soud by měl testování ve firmách podržet. Stačí odkaz na zdravý rozum

Nejvyšší správní soud sice vstupuje na dosud neprobádanou půdu, při předvídání jeho postojů ale můžeme vycházet třeba z dosavadních rozhodnutí týkajících se očkování. To české soudy spíše prosazují, například podle Ústavního soudu by, zjednodušeně řečeno, neměly do školek nastupovat neočkované děti.

I když toto stanovisko relativizoval předloni právě Nejvyšší správní soud, který na očkování netrvá například v případě náboženských postojů, stále v českém právu platí, že zdraví většiny má v obecném slova smyslu přednost před postoji jednotlivců. Stejně tak množství ústavních expertů říká, že umožnit do budoucna některé aktivity pouze očkovaným proti nemoci covid-19 nebude diskriminační.

Dokonce se chystají i takzvané covid pasy. A jak uvedl ministr zahraničních věcí Tomáš Petříček (ČSSD) pro Právo: „Vznikl by tak nástroj, který usnadní cestování v rámci EU, a to i za příbuznými nebo na zahraniční pracovní jednání.“

Potřebujeme jasné slovo

Ve světle dosavadního soudního rozhodování, aktuálního dění i expertních postojů si skutečně neumím představit, že by Nejvyšší správní soud za stávající situace povinné testování, které je nesrovnatelně nižším zásahem než jakékoliv očkování, nepodržel.

Jiných cest, jak současnou situaci řešit, totiž ve chvíli, kdy jsou opakovaně mapovány případy nedodržování hygienických a bezpečnostních pravidel na pracovištích, kdy se ne všichni chovají kolegiálně a roušky nosí a také kdy ne všichni mají to sebevědomí je ke správnému chování vyzvat, nezbývá. Ani soudní rozhodování v takto společensky zásadní otázce proto nemůže vycházet ze vzduchoprázdna, ze slonovinové věže.

Otázkou tak podle mého spíše je, jak dlouho bude rozhodnutí Nejvyššímu správnímu soudu trvat a co se stane v onom mezičase mezi podáním návrhu a justičním verdiktem. Například kolik pracovníků se nebude chtít testování podrobit, jak to budou firmy celé řešit a zda tato situace nevyústí ještě v další spory, což je dost dobře možné.

Nejlepší by samozřejmě bylo, kdyby rozhodnutí Nejvyššího správního soudu přišlo v řádu dnů, ale nejspíše se tak nestane. Jak totiž na konci února konstatoval předseda Nejvyššího správního soudu Michal Mazanec: „Je třeba provést všechny zákonné úkony předcházející samotnému rozhodnutí, včetně přípravy, nařízení a uskutečnění jednání v pouhých dvou jednacích síních pro celý soud. Je ale důležité, abychom rozhodovali v řádu jednotek týdnů i za cenu, že ostatní agenda bude muset být odsunuta.“

Je to samozřejmě pochopitelné, nicméně i v tomto případě platí, že potřebujeme jasné slovo, a ne odborný akademický text, k němuž mívá tendence třeba Ústavní soud. Osobně bych se zkrátka spokojil, kdyby jen odkázal na zdravý selský rozum.

Autor je šéfredaktorem magazínu Lawyers & Business.

Jan Januš Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme