Konec nouzového stavu aneb Luxus model 2020

Ještě v lednu existovala relativně široce sdílená představa o tom, co je přepych. Kdo měl peníze, čas a chuť, mohl si zaplavat na Galapágách, nechat ušít boty na míru nebo si dopřát lanýžů. Covid-19 a vládní opatření těmito jistotami luxusu otřásly.

Komentář Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Konec nouzového stavu v Praze | Zdroj: Fotobanka Profimedia

Na Galapágy nic neletělo a hranice byly stejně zavřené. Ještě že alespoň ty lanýže nedošly. Mnohem víc si ale bylo možné užít jiné radovánky. Zde je několik příkladů.

Přehrát

00:00 / 00:00

Jan Fingerland: Konec nouzového stavu, aneb Luxus model 2020

Jedním z požitků byl a stále je vzduch a možnost volně dýchat. Jistě znáte ten pocit, když si sundáte roušku a zhluboka se nadechnete. Tento plicní přepych má v sobě i skrytou hlubší notu – ten, kdo se třeba hodiny přidušuje v roušce, při tom zažívá v malých dávkách to, co zažívají někteří nakažení. Je to vlastně varování, anebo možná jakési existenciální homeopatikum.

Kdo jí, nezlobí

Jiným požitkem je prostor. Kdo trávil karanténu nebo i jen omezení pohybu v malém bytě, navíc třeba bez balkonu, byl na tom výrazně hůř než ten, kdo má za oknem pole, i kdyby bylo řepkové. Výhoda života v centru města se dočasně smrskla a možnost pohledu upřeného do dálky nabyla pozoruhodné ceny.

Psychologové kvůli pandemii mění svoji práci za pochodu. Terapie vedou online a po telefonu

Číst článek

S tím souvisí třetí komodita, totiž samota, která se v našich životech projevila příznačně dialekticky. Kdo žije sám a přestal chodit do práce, mohl snít o lidské společnosti. Kdo do práce nechodil, ale koronakrizi přečkával s rodinou, měl možná opačné pocity. Zkušenost žádoucí samoty i srdečné pospolitosti jsou radosti, které se vzájemně doplňují, ale žádná vláda je nedokáže spravedlivě přerozdělit. Krize ale dokáže jejich nerovnováhu zvýšit.

Cosi dialektického je i na naší zkušenosti s jídlem. Zažili jsme období, kdy jsme se báli, že nebudeme mít co jíst. Zejména když nám rychlejší sousedé vykoupili všechny těstoviny, dokonce i cannelloni, po kterých jinak ani pes neštěkne.

Naštěstí se ukázalo, že konzumní kapitalismus funguje dobře a samoobsluhy se z nájezdů dokázaly rychle vzpamatovat. Starší lidé si pamatují, že dostatek jídla není nic samozřejmého. Následovala fáze doložitelná mnoha facebookovými statusy, v níž si někteří – a některé – bližní naopak stěžovali na neschopnost přestat jíst. Kdo se cpe, nezlobí.

Lidé a vlaštovky

Pro řadu lidí se silným zážitkem stala nemožnost nejen opustit dům, ale i město, nebo dokonce stát. Generace, které nezažily železnou oponu, to nepochybně vnímaly jinak než ti, kdo si pamatují na výjezdní doložky a nevrlou pohraniční stráž.

Není zřejmé, kdo závory na hranicích snášel hůře, případně v jakém smyslu. Jisté je, že nám neviditelná ruka koronaviru a viditelná ruka státu připomněly, že nejsme vlaštovky a volný pohyb není samozřejmý, bez ohledu na oprávněnost dočasných omezení.

Novináři, psychologové i nejrůznější postmoderní proroci už celé týdny spekulují o tom, jak se změní svět po epidemii. Možná něco vědí, ale spíše se to teprve ukáže, zvlášť když nevíme, co nás ještě v souvislosti s koronavirem čeká. Dá se ale odhadnout, že zkušenost vzácnosti některých laciných věcí, jako je vzduch, prostor, ticho, samota nebo společnost, už navždy zůstane s každým, kdo tuto etapu zažil.

Pro někoho to může znamenat změnu osobních životních rozhodnutí, pro někoho podnět k novému přemýšlení o tom, jak nakládat s mocí nad svou osobou, kterou státu svěřuje nejen při volbách. Zatím skončilo období nejpřísnějších uzávěr, teď nastává nová etapa, kdy se ukáže, jak zkušenost využijeme v době, kdy je nejčerstvější.

Autor je komentátor Českého rozhlasu

Jan Fingerland Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme