Bát se rozvolnění je lidské

Je to strašně zvláštní pocit, racionálně mu člověk nerozumí. A přesto – někde v koutku mozku je a nedá se z něj jen tak vymést. Pokud se sami sebe ptáte, zda je teď skutečně bezpečné jít na oběd do restaurace, na hru do divadla nebo na rodinnou oslavu s dvacítkou příbuzných, tak se vám tenhle pocit usadil v hlavě taky.

Komentář Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Otevřené restaurace (ilustrační foto) | Foto: René Volfík | Zdroj: iROZHLAS.cz

A možná se vám jen u toho, když si takové situace vybavíte, stáhne hrdlo a začne bušit srdce. Lidé trpící sociální fobií tyhle pocity dobře znají, teď je ale zažívají i ti, které pandemie výrazněji traumatizovala.

Přehrát

00:00 / 00:00

Poslechněte si celý komentář Matěje Skalického

Někteří psychologové tomu říkají post-covidová úzkost, poprvé se o ní začalo mluvit už loni v létě ve Velké Británii. Americká psychologická společnost pak letos v březnu zveřejnila průzkum, podle kterého má až půlka oslovených dospělých nepříjemné pocity ze setkávání s jinými lidmi.

V pandemické době jsme si navykli na to, že svět je nebezpečné místo. S pár přestávkami jsme rok žili jen mezi čtyřmi stěnami. Často úplně sami. Opustit je a jít zase mezi lidi bylo dlouho nesplnitelné přání. Teď to jde, ale mozek se zdráhá.

Jeho paměťová centra si za posledních několik měsíců osvojila řadu nových společenských a hygienických pravidel. Mluvit na lidi bez respirátoru teď vnímáme podobně nebezpečně jako jezdit autem bez zapnutého pásu nebo skákat šipku do rybníka ze skály.

Nedusit se problémy sám

Možná vám to neublíží, ale existuje velké riziko, že by mohlo. Limbický systém včetně malé, mandlím podobné části zvané amygdala spustí poplašný systém, který člověk pociťuje jako strach nebo úzkost.

Vyplaví se hormony, rozšíří se nám zornice, zrychlí tep a zvýší tlak. Tělo je připravené bojovat nebo utéct. A je už celkem jedno, jestli jdete po tmě lesem nebo pozorujete holé tváře v přeplněné restauraci.

Než sami sebe přesvědčíme, že svět venku se za přísných hygienických opatření zotavuje, bude to chvíli trvat. Mozek je ale plastický, zvykne si. Toho využívá třeba kognitivně-behaviorální terapie.

Nepříjemným situacím je dobré vystavovat se postupně. Psychologové třeba radí nejprve si objednat jídlo s sebou u okénka, pak jít na zahrádku a teprve poté si zkusit sednout k prostřenému stolu a nechat se obsloužit. S každou další takovou expozicí poroste i ztracené sebevědomí, nepříjemné pocity se budou naopak zmírňovat.

Zásadní je nebát se říct si o radu, nedusit se problémy sám. Člověk se nikdy nezbaví toho, o čem mlčí, zní asi nejznámější věta Čapkova Povětroně. Vážnější pandemická traumata je pak dobré svěřit do péče psychoterapeutovi. Ten umí léčit kazy na duši a poradí vám, jak si hlavu pravidelně čistit.

Každá změna může citlivějším lidem totiž způsobit velký zásah do života. Není to ostuda, je to lidské, jen se o tom málo mluví.

Autor je publicista

Matěj Skalický Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme