Mladé dospělé drtí koronavirus a obavy z budoucnosti. České politiky to ale nezajímá

Když se výzkumníci a výzkumnice z projektu Život během pandemie zaměřili na nárůst středně těžkých depresí a úzkostí způsobených pandemií covid-19, ukázalo se, že zdaleka nejhůře jsou zasaženi mladí dospívající. Více než třetina z dotazovaných lidí ve věku 16 až 24 let přiznala, že se jejich duševní stav během koronaviru rapidně zhoršil.

Komentář Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Bohužel politická imaginace a sociální empatie jsou v posledních letech v Česku spíše v útlumu, píše Apolena Rychlíková. Ilustrační foto | Zdroj: Fotobanka Pixabay

Podle badatelů za to nemůže jen samotná koronavirová situace jako spíš souběh hned několika krizí, které si dospívající lidé začínají uvědomovat.

Mezi nejzávažnější problémy, se kterými se mladí potýkají, patří bezesporu klimatická krize. Bude to právě generace „zoomerů“ – tedy lidí narozených od poloviny 90. let 20. století do roku 2012 – a mladší, na které tíha klimatického rozvratu dopadne s největší silou. A oni jsou si toho dobře vědomi.

Přehrát

00:00 / 00:00

Mladé dospělé drtí dopady koronaviru i obavy z budoucnosti

Průzkumy v USA už od roku 2019 varují, že úzkosti spojené s obavami z dopadů klimatické krize jsou u „zoomerů“ alarmující a ovlivňují jejich psychické i fyzické zdraví. Ještě větší obavu mají mladí lidé v Americe z narůstajících sociálních nerovností, přičemž i tato obava se nějak vztahuje k otázce klimatu.

Jak vysvětluje koncept klimatické spravedlnosti nebo jak i v Česku nedávno ukázal výzkum Rozděleni klimatem? Daniela Prokopa a jeho týmu pro Český rozhlas, dopady klimatické krize se liší svou intenzitou a na sociálně slabší dopadají s větší silou. Chudší lidé jednoduše budou mít větší problém krizi zvládnout a nerovnosti mohou jen sílit.

Mezi další diskutované oblasti patří u nás i ve světě bydlení. Zatímco pro generace našich rodičů, těžících z překotné privatizace a deregulace 90. let, znamenala koupě vlastního bytu relativně dostupný a splnitelný sen, pro dnešní mileniály i zoomery je taková věc značně nepředstavitelná.

Globální krize bydlení žene ceny nahoru a banky opět začaly varovat před nafukováním bubliny. Bydlení v nájmu, které v západní Evropě tvoří často větší část trhu, je v postkomunistickém světě vnímané jako symbol neúspěchu a vzhledem k absenci větší ochrany nájemníků u nás představují také velkou životní nejistotu – třeba pro mladé rodiny nebo studenty. Koneckonců jsou to právě majetkové nerovnosti, které dnes podle odborníků tvoří hlavní osu globálního rozevírání nůžek mezi lidmi ze sociálně slabšího prostředí a těmi stabilizovanějšími.

Uhlíkovou stopu bohatých navyšuje cestování, chudých vytápění. Spočítejte si tu svoji

Číst článek

Covid všechny tyto menší krize slil do jedné velké a přidal k nim i obavu z proměny světa práce v důsledku postcovidové éry. Mladí dospívající, kteří poslední rok strávili na online výuce, najednou čelí i možnému propadu pracovního trhu a bojí se nárůstu nezaměstnanosti. Jenže všechny tyto – veskrze životně důležité otázky – dnes politika nevidí a ani vidět nechce. Ukazuje se totiž znovu, nakolik mají politici tendenci komunikovat a tematizovat právě ty zkušenosti, které jsou jim vlastní.

Často se ale jedná o velmi omezený výsek reality, protože drtivá většina politicky činných lidí u nás patří k ekonomicky, kulturně i sociálně saturovaným lidem a mají tendenci hájit především ty zájmy, které si nějak umí představit.

Bohužel politická imaginace a sociální empatie jsou v posledních letech v Česku spíše v útlumu a současná politická kampaň to poměrně věrohodně dokládá. Navzdory datům a výzkumům jako by zranitelné skupiny – včetně části mladých lidí – vlastně ani neexistovaly.

Autorka je komentátorka serveru A2larm

Apolena Rychlíková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme