Déjà vu na bělorusko-polské hranici?
To, co se teď děje na hranicích Běloruska s Polskem, připomíná události na nádraží v Budapešti v roce 2015. Také tam uvízly tisíce uprchlíků z arabských zemí. Také tam byli mezi nimi převážně mladí muži. A i tam všichni skandovali, že chtějí do Německa. Nastoupit do vlaků, které tam z budapešťského nádraží Keleti odjížděly, jim ale maďarská policie bránila s odůvodněním, že Maďarsko respektuje Dublinskou úmluvu a oni nemají vízum.
Jinak se o ně ale nepostarala vůbec, a kdyby nebylo kancléřky Angely Merkelové, která jim otevřela německou hranici, tábořili by tam snad dodnes.
Na rozdíl od současného Běloruska, kam cestovní kanceláře z Blízkého východu dopravují migranty letadly s turistickými vízy v pasech, aby je ozbrojenci Alexandra Lukašenka eskortovali na polskou hranici a už je nepustili zpátky, byli v jedné ze zemí Evropské unie, která na svých hranicích se Srbskem sice už tenkrát stavěla plot, ale teoreticky v ní mohli zažádat o azyl a ochranu.
Jedna podobnost se tu ale zrodila už tehdy, ovšem nikoli s Lukašenkem. Viktor Orbán využil následující roky k tomu, aby nahnal obyvatelstvu strach, že uprchlíci jsou nebezpeční a Maďarsko jim nehodlá pomáhat. Což postupně okopírovaly vlády celé visegrádské čtyřky.
Imigrační politika
A jak řekl reportér polského rozhlasu Jakub Medek portálu Seznam Zprávy, je současná krize na bělorusko-polských hranicích pro polskou vládu, jejíž popularita začala klesat, „politickým darem z nebes“. Může lidem ukázat, že jedině strana Právo a spravedlnost je schopná zachránit je před „strašákem v podobě migranta, který je okrade a bude brát sociální dávky“.
Krize u hranic se polské vládě hodí. Migrace odvrací pozornost od skandálu s potraty i od obří inflace
Číst článek
Faktem je, že polská vláda sice vyzývá Brusel co chvíli, že krizi je třeba řešit společně. O konkrétní pomoc ale zatím nepožádala, ačkoliv jí to Evropská komise několikrát nabízela. Ať už v podobě agentury Frontex, azylového úřadu EASO nebo Europolu. Všechny tyto instituce jsou připraveny Polsku pomoci s registrací uprchlíků, se zpracováním jejích žádostí o azyl i v boji s mafiemi pašeráků lidí.
Mluvčí polské vlády má sice pravdu, když říká, že když Polsko pustí migranty do země, riskuje, že mu zůstanou na krku. Příklad Itálie, Řecka nebo Španělska je v tomto směru výmluvný víc než dost. Zrovna tak má něco do sebe i argument, že rozebíráním uprchlíků podněcuje Evropa ilegální migraci a podporuje převaděčskou mafii.
Právě proto nezbývá ale členským zemím Evropské unie, pokud nechtějí ztratit tvář, nic jiného než se konečně dohodnout na racionálním konceptu společné imigrační politiky a konsekventně ho dodržovat.
Lidem, prchajícím před válkou nebo pronásledovaným z politických či etnických důvodů, je humánní poskytnout ochranu. Ale zrovna tak legitimní je vybrat si z ekonomických migrantů ty, jež ta která země potřebuje.
A to nikoli až poté, co se ilegálně dostanou do EU, nýbrž zásadně jen předem, přes konzulární oddělení v místě jejich bydliště. Pak by Lukašenko a spol. neměli šanci.
Autorka je komentátorka Českého rozhlasu
Spor o výpověď bez udání důvodu může potopit vládní koalici
Jiří Pehe
Jak občanská sbírka zachraňuje pověst Slovenska
Kamila Pešeková
Penze – boj o reformu, která ještě není
Petr Holub
Naše ‚umčo‘ ve veřejném prostoru
Petr Fischer