Jedno procento na kulturu

Ministr kultury pan Lubomír Zaorálek se rozhodl „předložit novelu zákona, která má vrátit institut takzvaného procenta na umění“. Jedná se o to, že z velkých veřejných zakázek na stavební práce budou mít zadavatelé povinnost vyčlenit určitou částku na realizaci uměleckého díla, které bude instalováno ve veřejném prostoru.

Komentář Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Výstava Podoby české moderny – Galerie moderního umění Hradec Králové | Foto: Romana Pacáková

Představuje to návrat k praxi, která byla běžná v době komunistického režimu, kdy budování veřejných staveb provázela instalace rozmanitých ideologických novotvarů. A občas, pokud režimu oddaní mistři množství práce nestíhali, i vynikajících uměleckých děl sochařů, kteří si s komunismem nezadali.

Přehrát

00:00 / 00:00

Jedno procento na kulturu

Po sametové revoluci toto „jedno procento na umění“ ze zákona vypadlo a rozhodující politická síla blokovala všechny pokusy vrátit je zpátky. Ideologii všemocného státu nahradila ideologie státu minimálního, „nočního hlídače“, který ve dne nemá být vidět, nemá jednotlivcům překážet v jejich soukromých ekonomických iniciativách a v úsilí, aby se o sebe postarali sami. Podle tohoto učení stát, redukovaný na své podstatné funkce, nemá co sponzorovat soukromé záliby, mezi které patří i umění.

Umělci bez peněz

Když se ideologie sráží s realitou, napáchá mnoho škody. A tak tomu bylo i v tomto případě. Umělci, kteří se s nadšením účastnili revoluce, radovali se ze zrušení nesmyslných zákazů a těšili se, že konečně budou moct svobodně tvořit, náhle zjistili, že jsou bez prostředků.

Bez veřejné podpory nemohla přežít divadla, symfonická hudba, film ani velká malířská a sochařská díla. Ukázalo se, že ani věda a vysoké školství se bez dotací neobejdou. Dokonce ani sport. Bylo třeba zařadit zpátečku.

Politická škála je trojúhelník − liberalismus, konzervatismus a socialismus, vysvětluje politolog

Číst článek

Naivní představy vládnoucích liberálních ekonomů prostě neodpovídaly modernímu světu. Dnešní stát nelze redukovat na minimální funkce, na bezpečnost a justici, protože musí plnit i určité veřejné služby: povinné vzdělávání, sociální služby, základní výzkum, vysoké umění a sportovní reprezentaci.

S dotacemi s rozmyslem

Ovšemže je třeba hlídat, aby to byly služby, které nedokážou lépe plnit obce, kraje, církve anebo nevládní organizace občanské společnosti. A jistěže je dobré bránit tomu, aby se stát stal nezvládnutelnou byrokratickou organizací. S dotacemi má stát zajisté šetřit. A na rozdíl od komunistického režimu jejich poskytování nespojovat s ideologickými nároky. Musí být rozdělovány nezávislými komisemi podle veřejně akceptovaných kritérií.

Ekonomická prosperita státu závisí na tom, aby nebyla svobodná soutěž na trhu manipulována administrativními zásahy státu. V ještě větší míře ale závisí na podnikavosti obyvatelstva. Podnikavost, která je poučenou tvořivostí, je nejvíce podněcována vzděláváním a živým uměním.

Umělecká tvorba proto není pouhou dodatečnou třešničkou na dortu prosperujícího hospodářství, ale jeho důležitým činitelem. Podpora tvorby, například oním „procentem na umění“, které navrhuje ministr kultury, proto není žádným reliktem komunistického režimu ani socialistickým nápadem, ale návrhem, který si zaslouží seriózní debatu.

Autor je filozof a pedagog

Daniel Kroupa Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme