Tým kolem Federera, Nadala a Berdycha nesl název „Evropa“, ačkoli jeho znak s hvězdičkami a modrým pozadím jasně evokoval Evropskou unii. Přišlo mi tak trochu úsměvné, když papírově asi lehce euroskeptické české publikum skandovaným potleskem hnalo kupředu Federera s Nadalem, i když to spíš bylo dáno tím, že šlo o tenisové ikony, ke kterým by lidé cítili sympatie, i kdyby dotyční měli na zádech nápis KLDR…

Už jen politicky je definování Evropy dost problematické. Ne všechny evropské státy jsou v EU, ne všichni členové EU jsou v eurozóně, ne všichni členové EU jsou v NATO a obráceně. Zatímco rozšiřování Evropské unie a Severoatlantické aliance postupuje velice pomalu nebo se takřka zastavilo, sportovní Evropa expanduje mílovými kroky.

Vzpomínám, že se svého času považovalo za kontroverzní, že mají fotbalové nebo basketbalové evropské soutěže hrát kluby z Turecka nebo Izraele. Dneska se za evropským sportem létá do Ázerbájdžánu nebo Kazachstánu a nikoho to s výjimkou sportovců unavených dlouhým cestováním nijak zvlášť nepobuřuje.

Navzdory tomu, že by dnes řada politiků ráda znovu neprodyšně uzavřela hranice a definovala národ coby „základní stavební jednotku“, ve sportu se hranice často stírají a národnosti a občanství mnohdy prolínají. V pátek si to tak při Laver Cup na kurtu rozdali Denis Viktorovič Šapovalov a Alexandr Alexandrovič Zverev.

Člověk by si myslel, že jde o duel ruského juniorského šampionátu, a nikoli střetnutí kanadského rodáka z Tel Avivu s německou tenisovou jedničkou. „Výhoda Svět…“ Mimochodem anglický tenisový novinář a kamarád, který mi na Laver Cup sehnal lístky, má čerstvě dvojí, britsko-německé občanství. Po unijním referendu a vítězství varianty brexit nechtěl čekat na to, že by jednou musel pro pracovní cestu do Prahy žádat víza. „Hra, sada a zápas Evropa.“

Tenisté mají v každém setu tři příležitosti, tzv. „challenges“, kterak zpochybnit verdikt rozhodčích. Ve zkrácené hře pak dostávají ještě jednu možnost navíc. Když se nám nelíbí výroky těch, kteří určují pravidla pro naše běžné životy, můžeme sáhnout po „jestřábím oku“ jen jednou za 4,5 roku u hlasovacích uren. Mnoho lidí ale tuhle „challenge“ dodnes nemá. Když navíc možnost „jestřábího oka“ nárokují, mohou obyvatelé některých zemí skončit hodně špatně. Někde život fakt není pinkání do míčku.

Jiří Hošek Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít