Přiznávám, že to měl Thomas Neuendorf hodně těžké, protože se musel vyjádřit ke skandální pijatyce, kterou si přibližně dvě stě berlínských strážců zákona krátilo dlouhou chvíli na ubikaci v Hamburku před summiten G20.

Aby toho nebylo dost, pár berlínských policistů se v dobrém alkoholem povzbuzeném rozmaru ještě popralo s kolegy z Bádenska-Württemberska, kteří stejně jako oni přijeli do Hamburku na výpomoc.

Detaily z oné noci prosakovaly na veřejnost a Thomas Neuendorf věděl, že tuhle ostudu prostě „neokecá“. Co by měl také říct na policistku berlínského sboru, která v Hamburku tančila na stole se služební pistolí v ruce?

Dvě stovky berlínských mužů a žen zákona si sbalilo kufry a s ostudou se vydalo domů. Celý případ se rozmazával v celoněmeckých médiích. Možná to souvisí i s tím, že s koncem června už pomalu začala růst ona pověstná „prázdninová okurka”, a zájem médií byl tudíž o něco větší, než by si tato trapná záležitost zasluhovala.

Říká se, že dobrá pověst se buduje dlouho a postupně, zato špatnou si lze vytvořit za chvilku. Ovšem jen za předpokladu, že lidé mají dobrou paměť. Tento sloupek píšu v polovině července, summit G20 v Hamburku odezněl a v paměti nejen Hamburčanů, ale i široké veřejnosti, zůstanou obrázky hořících barikád, aut a popelnic, vodní děla rozhánějící odpůrce globalizace a daší demontranty.

Levicoví radikálové zranili během tří dnů celkem 472 policistů. A pozor teď to přijde: 130 z nich je z Berlína. Policie z hlavního města totiž do Hamburku musela namísto „pařících“ policistů poslat jiné posily.

Během několika dnů se pošramocená pověst zacelila a začala opět zářit. Proč bylo tolik berlínskýh policistů zraněno? Že by byli trošku nemotorní a neschopní? Vůbec ne. Od 80. let se v Berlíně na prvního máje střetává v ulicích policie s radikály levicové scény, kteří mají potřebu věci rozbíjet. Policisté jsou zkušení a pouliční bitvy mají za tu řadu let dobře nacvičené. Vedoucí zásahu v Hamburku proto právě Berlíňany posílal do prvních řad, kde reálně hrozilo, že něco schytají. A taky že schytali.

Osobně chovám vůči berlínské policii hluboký respekt. Mohou si stěžovat na všechno možné. Třeba na zastaralou techniku, viditelně opotřebované dodávky a pravdědopobně nejlevnější služební vozy v celém Německu.

Zatímco se kupříkladu jejich bavorští kolegové vozí v ne zrovna levných, zato velkých BMW, musí to berlínský policista ulicemi metropole kroutit v malých rozhrkaných oplech. Rozhodně si ale nemohou stěžovat na nedostatek práce.

Kdo chce v Německu využít svého svatého demokratického práva demonstrovat, vybírá si k tomu hlavní město, kde zpravidla sedí všichni ti, proti kterým mají potřebu brojit. Protože protestní průvod končící dejme tomu před Braniborskou branou je vzpomínka, kterou si každý demonstrující rád zvěční na sociálních síti nebo prostě jen ve svém mobilu. Je to něco výjimečného. Kdesi jsem se dočetl, že v Berlíně se ročně pořádá 3500 demonstrací, tedy přibližně deset denně. A u každé musejí být samozřejmě strážci zákona, pro které to výjimečné rozhodně není.

Metropole vítala policisty, kteří se vraceli z hamburského inferna, skoro jako hrdiny. Berlínský senátor zodpovědný za bezpečnost Andreas Geisel všem členům sboru, kteří byli během summitu v Hamburku, přislíbil tři dny dovolené navíc. Trapný exces jaksi zapadl do minulosti. Ovšem ne úplně.

Berlín dokáže vždycky překvapit a na každou patálii najít pohled, který dokáže i rozesmát. Tentokrát se o to postaralo několik několik berlínských klubů. Policistům, kteří v Hamburku „pařili” a které nejspíš čeká disciplinární řízení, vzkázaly, že oni mají jejich dveře vždycky otevřené.

Pavel Polák Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít