Přestože velké reproduktory v centru města v několikaminutových intervalech opakovaly, že akce je nepovolená, a vyzývaly demonstranty k rozchodu, nic takového se nestalo a Pochod nového Běloruska proběhl víceméně bez překážek.

Když se po poledni protestující začali scházet, úřady do centra města přisunuly nejen policejní, ale i vojenské jednotky. Jejich příslušníci měli černé kukly přes obličej, přilby a samopaly.

Převzato z Plusu

K jejich brutálnímu zásahu, jaké prostí běloruští občané zažívali od 9. do 11. srpna, naštěstí nedošlo; ozbrojenci se tentokrát opět zachovali zdrženlivě a také organizátoři dbali na to, aby se její účastníci k policii ani k vojákům nepřibližovali.

Je znát, že se strůjci protestů za každou cenu chtějí vyhnout „majdanskému“ scénáři z ukrajinské metropole před šesti lety. Tehdy se centrum ukrajinského Kyjeva změnilo ve skutečné krvavé bojiště s desítkami padlých.

Dvoj-bezvládí

Hlavní sílu běloruského protestního hnutí asi nejlépe vyjádřil jeden z jeho současných vůdců Pavel Latuško, který konstatoval: „My nejsme opozice, my jsme většina!“

Právě on na minském náměstí zopakoval jeden z hlavních požadavků těch, kteří si Alexandra Lukašenka v čele státu dál nepřejí: návrat k ústavě z roku 1994, která přesně stanovovala maximální počet prezidentských období. Kdyby platila, byl by současný stav nemyslitelný.

Poněkud výhružně, a zároveň tragikomicky, působil přílet samotného prezidenta do jeho pracovní rezidence v Paláci nezávislosti. Lukašenko dorazil v doprovodu svého patnáctiletého syna Nikolaje. Oba na sobě měli maskovací vojenské uniformy a prezident v ruce třímal samopal kalašnikov. Když pak navečer viděl rozcházející se demonstranty, jedovatě poznamenal: „Rozprchli se jako krysy.“

Ve skutečnosti si ale musí jasně uvědomovat, jak nejisté je jeho současné postavení – i když mu státní i represivní aparát (zatím) nadále zůstává věrný, anebo přinejmenším loajální.

Jak tedy hodnotit aktuální stav běloruské konfrontace? Docela přesně to pojmenoval respektovaný moskevský list Kommersant: V Bělorusku panuje dvoj-bezvládí. Na tom je určitě hodně pravdy. Protestní hnutí je sice to nejmasovější, jaké kdy země za víc než čtvrtstoletou lukašenkovskou éru zažila, ale to, jak se zdá, k definitivnímu vítězství nestačí.

Prezident má zase k ruce jak establishment, který se bojí, že by mohl být označen za spoluviníka zločinů krvelačné hlavy státu, tak i represivní aparát.

Na druhé straně si ale musí být vědom, že u značné části obyvatelstva, možná u většiny, zcela ztratil kredit. Odhadovat proto, jak celá tahle krize skončí, je skoro nemožné.

Autor je komentátor Českého rozhlasu

Libor Dvořák Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít