Tisíce lidí se snaží na starý kontinent dostat přes Středozemní moře a zabránit jim v tom může jen funkční a hlavně ochotná státní moc v zemích, přes které přecházejí.

Přehrát

00:00 / 00:00

Thomas Kulidakis: Libye a migranti před branami evropského ráje

Šéf vlády v Tripolisu voláním po zásahu Západu jistě sleduje svůj osobní cíl udržet se u moci. Poselství o statisících běženců čekajících na příležitost dosáhnout vysněného evropského ráje má ale málo společného s ambicemi Sarrádžovy vlády.

Podobná varování Evropanům říkal také nebožtík Kaddáfí, kterého zásah Západu odstavil od moci. Od té doby je země natolik nestabilní, že na jejím území pohodlně fungují pašeráci lidí v kombinaci s moderními otrokáři, vydělávajícími na neštěstí migrantů.

Vyjádření italského premiéra Conteho, že stabilita v Libyi je z hlediska migrace zásadní nejen pro Afriku, ale i ostatní země Středomoří, také nejsou jen snaha upozornit na problémy migrací přetížené jihoevropské země.

Společné evropské řešení neexistuje

Je prostý fakt, že situace v Itálii, na Maltě, v Řecku i Španělsku dokazuje, že běženci neustále přicházejí. Jen jich není tolik, jako v roce 2015. Migranti to za pomoci pašeráků zkouší jak jen je možné a další nestabilita v Libyi jim jejich úsilí usnadní.

Migraci také určitě nezastaví nedávné rozhodnutí členských států Evropské unie omezit fungování protipašerácké mise Sophia. Její mandát sice politici prodloužili, ale v akci už více nebudou unijní lodě. Místo toho se bude více monitorovat letecky a podporovat libyjská pobřežní stráž.

Vzhledem k vývoji se dost dobře může stát, že už nebude koho podporovat i v případě, že by se náhodou část libyjské pohraniční stráže na pašování lidí nepodílela.

Existuje ještě možnost, že vyhraje samozvaný sjednotitel Libye, maršál Haftar. S ním by se určitě za tučný obnos dalo dohodnout. Jenže by to byla podpora dalšího diktátora.

Cenou za přesun problému na někoho jiného by nebyly jen peníze, ale také svědomí. Haftara a jeho spřízněnce stěží můžeme pokládat za světlonoše demokratizace. To už u moci mohl rovnou zůstat Kaddáfí. Dohoda EU s Tureckem je příkladem, že ujednání s většími i menšími diktátory fungují špatně a umožňují unii vydírat.

Převzato z Plusu

Další možnost je vojenský zásah Západu i s pozemními jednotkami, které by zahájily okupaci. V takovém případě bychom se určitě naposlouchali mnoho o nové éře kolonializmu. Navíc okupant bývá dříve nebo později ze země vyhnán, protože se proti němu spojí i bývalí nepřátelé.

Kdo se kdy potkal s běženci, jistě ví, že od jejich záměru dostat se do bezpečí hmotného nebo politického je jen tak něco neodradí. A když se uzavře jedna cesta, jako tomu bylo na Balkáně, najdou pašeráci cestu jinou. Momentálně převádějí primárně přes Albánii. Stejně tak si určitě dokáží najít cesty i přes centrální a západní Středomoří. Obzvláště, když jim plány nebudou kazit vládní úřady.

Cesta ven před evropskými volbami je nesnadná. Vlastně je nemožná, protože čas koupený od roku 2015 se nachýlil a společné evropské řešení neexistuje. Existují jen zdrojové země, tranzitní země a velká část unijních členů opuštěná jinými v migračním tlaku. V případě Libye je možné doufat v jediné. Západ se snad poučil, že neuvážené války vedené bez plánu pro mír jsou do pekel.

Thomas Kulidakis Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít