Turecká republika se chystá na posílení své přímé vojenské podpory jedné z dvou soupeřících libyjských vlád. Jedna z vlád, mezinárodně uznávaný kabinet, ustavený na základě dohod zprostředkovaných OSN, sídlí v Tripolisu. Toto těleso však neovládá celou zemi a není schopno se prosadit proti jiným skupinám, zejména generálu Chalífu Haftarovi.

Ten se usadil na východě země v Tobruku a svou legitimitu opírá o tamní parlament. Haftar se dostal do popředí jako člověk, který dokázal na svém území udržet určitý řád a prosadit se proti džihádistickým skupinám. V současné době se pokouší ovládnout i území mezinárodně uznávané vlády v Tripolisu – mimo jiné i za pomoci neoficiálních ruských oddílů z takzvané Wagnerovy brigády.

Velká hra o Středozemí

Turecko se nyní rozhodlo, že posílí tripolskou vládu, to ho staví proti Rusku, ale i dalším Haftarovým podporovatelům, zejména Egyptu. Z Libye se tedy stává nejen země rozpadlá, ale také nyní již typické náhradní bojiště jiných, větších konfliktů. Právě to je záměrem Recepa Tayyipa Erdogana.

Turecký prezident se v bezprostředním okolí dostal do závislosti na Rusku, a například se neprosadil v Sýrii v té míře, o kterou usiloval. Nyní bojiště přesunul do Libye, kde navíc – podobně jako v Sýrii – podporuje síly, které mají blízko k ideologii Muslimského bratrstva. Jak v Egyptě, tak v Sýrii byly odnože Muslimského bratrstva poraženy „starými režimy“, částečně ve jménu „sekularismu“, ať už v podobě exgenerála Sísího, nebo prezidenta Asada.

Hra o Libyi má však více vrstev. Erdogan boji v severní Africe zaměstná svou neklidnou armádu, použije bojiště pro zkoušky domácích zbraní, protože čím dál více zemí se zdráhá Turecku prodávat ty vlastní, a v neposlední řadě do Libye exportuje „nezaměstnané“ arabské povstalce ze Sýrie, kde se situace uklidňuje a turečtí spojenci už drží jen Idlíb na severozápadě země. Tito lidé jsou radikální, v boji zkušení a nemají mnoho jiných východisek než zůstat v tureckém žoldu.  

Plynová stopa

Je tu ještě nejméně jedna rovina. Turecko se snaží prosadit jako regionální velmoc a Středomoří se zdá být jako nejpřirozenější prostor pro tuto ambici.

Ta je navíc spojená s jeho dvěma zájmy. Zaprvé udržení statu quo v otázkách Kypru a za druhé získání kontroly nad těžbou plynu ze dna Středozemního moře, zejména kolem Kypru, ale případně i jinde. Angažmá v Libyi mu může dobře posloužit jako záminka pro pohyb po celé oblasti a prosazování se silou.

A v neposlední řadě, i sama Libye je důležitým producentem fosilních paliv, s typickými odběrateli v Evropě. Turecko se snaží, částečně v koordinaci s Ruskem, stát se klíčovým státem při zásobování Evropy, od Nového roku například bude putovat plyn do Bulharska výhradně přes Turecko.

Erdoganovy ambice v Libyi by měly Evropu velmi zajímat. Prodlouží tamní konflikt, možná na celá léta, a znesnadní obnovu této země. To je přitom důležité pro vyřešení dvou důležitých evropských témat – zaprvé omezení džihádismu a vůbec náboženského radikalismu na protějším břehu a za druhé kontrolu nad libyjskou migrační cestou ze subsaharské Afriky na sever.

Jan Fingerland Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít