Národním egoismem si pod sebou řežeme větev

Česká ekonomika je za zenitem, ozývá se z řad ekonomů už dobré dva roky, zdejší hospodářství spěje k recesi. Letos tam sice asi ještě nedospěje, ale výhledy jsou dost pochmurné: obchodní válka Ameriky s Čínou je na spadnutí, finanční situace Itálie ohrožuje eurozónu, nikdo neví, jak dopadne brexit nebo volby do Evropského parlamentu.

Komentář Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Populismus (ilustrační foto). | Zdroj: Fotobanka Profimedia

A ještě ke všemu zpomaluje i německá ekonomika, o které se traduje, že když si hospodářství v Berlíně kýchne, v Praze dostane rovnou chřipku. To všechno jsou geopolitická rizika, která ale mají jednoho společného jmenovatele. Je jím národní egoismus, a ten se, bohužel, zdaleka netýká jen ekonomiky.

Přehrát

00:00 / 00:00

Poslechněte si celý komentář

Planeta jako švédský stůl

Jestliže reálně hrozí, že Brazílie bude nakládat s deštnými pralesy jako se svým majetkem, na kterém se dá dobře vydělávat, a USA vystoupí na podzim z pařížské úmluvy o klimatu, můžeme se rozloučit s nadějemi na zastavení klimatických změn.

Pokud Japonsko opustí mezinárodní komisi chránící ohrožené mořské savce, aby je mohlo – po víc než třech desetiletích – opět bezohledně lovit, je konec s představou, že lidé dokážou zastavit vymírání živočišných druhů.

A když se státy Visegrádu nedohodnou s Bruselem na společné migrační a azylové politice, bude amen s plány na zastavení živelné migrace do Evropy ze zemí třetího světa.

Japonsko opouští velrybářskou komisi. ‚Budeme komerčně lovit ve svých vodách, ne u Antarktidy,‘ oznámilo

Číst článek

Jak to formuloval německý týdeník Die Zeit, jednotlivé státy se k planetě chovají jako ke švédskému stolu, kde si každý vezme, co chce. To vše pod pláštíkem údajných „národních zájmů“. S těmi se v posledních letech doslova roztrhl pytel. A politické strany, včetně těch vládních, díky nim bodují i u nás.

Na otázku, jak mohlo po desetiletích fungování sítě mezinárodních vztahů spojující svět dojít k takovému obratu směrem do minulosti, neexistuje jednoznačná odpověď.

Paleta sahá od názoru britského historika Nialla Fergusona, že globální solidarita byla jen historickým momentem, kdy se společné zájmy mnoha mocných států náhodou kryly s jejich národními egoismy, až po přesvědčení, že přechodným jevem je naopak současný stav, protože se lidstvo snad dokázalo poučit ze své minulosti, kdy preference národních egoismů, vydávaných za národní zájmy, měly nezřídka tragické důsledky.

Nezpozdili se populisté?

Evidentní v každém případě je, že obraz světa po roce 1989, kdy – jak podotýká týdeník Die Zeit – zvítězila liberální demokracie a s ní globální volný trh, byl provázen vývojem, který mnoho lidí zaznamenalo se zpožděním: totiž skutečnost, že globální volný trh znamená i globální trh pracovních sil v tom smyslu, že se výroba řady produktů přesouvá tam, kde je to levnější.

V regionech, kde lidé tím pádem přišli o práci, tuhle negativní stránku globalizace zpočátku stěží vyrovnal fakt, že levněji vyrobené produkty byly pak levnější i všude tam, kde se produkovaly původně. Postiženy tím tudíž ale nebyly jednotlivé státy, nýbrž pouze regionálně omezené skupiny v nich.

Přesto se frustrace těchto skupin ujali populisté všeho druhu a snaží se z ní vytěžit, co se dá. Na místě je ovšem otázka, zda se nezpozdili i oni.

Přadleny v severních Čechách asi dneska sotva teskní po tkalcovských stavech, protože už dávno sedí například v pokladnách supermarketů, kde jim rostou platy přímo úměrně ke klesajícímu počtu lidí na trhu práce. Lze si jen přát, aby to byly národní egoismy, maskované jako národní zájmy, co skončí v odkladišti dějin.

Lída Rakušanová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme