Majitelé lidických pravd. Jde o vpuštění jména Mikešová mezi lidické oběti

Nově objevený případ zatčení a následné smrti Židovky žijící v Lidicích vyvolává dramatické kroky a podněcuje různé výklady. Připomeňme v kostce, že vloni připustila pro Českou televizi ředitelka Památníku Lidice Lehmannová (opakuji: pouze připustila, nic víc), že by se do tamní piety mohla případně včlenit také Štěpánka Mikešová.

Komentář Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Ministr kultury Lubomír Zaorálek | Zdroj: Úřad vlády ČR

Zatčená jen několik dní před drastickou likvidací obce v rámci heydrichiády, jak zjistil historik Kyncl. Podle něj mohla Mikešovou udat její bytná Doležalová, respektive toto po válce uvedl příslušný buštěhradský četník.

Přehrát

00:00 / 00:00

Ondřej Konrád: Majitelé lidických pravd

Paní Doležalová byla ovšem po 10. červnu 1942 deportována do koncentračního tábora a vrátila se až s koncem války. Bez ohledu na to, co způsobilo, že se dosud ukrývaná Židovka ocitla v rukou gestapa, není zcela jasné, proč o ní část Lidických jakoby nechce slyšet.

A do uměle eskalované pře, do které zřejmě zasahuje také předsedkyně lidické pobočky Českého svazu bojovníků za svobodu Bobošíková, nakonec prudce vstoupil ministr kultury Zaorálek a ředitelku Památníku doslova přinutil předminulý týden rezignovat.

Těžší kalibr výpovědí

To se neobešlo bez mediální pozornosti a poměrně vášnivých polemik. Přitom ovšem zastánci verze, že udavačkou mohla být jedna z „lidických žen“ (jde o terminus technicus pro nacisty odvlečené a tři roky vězněné), stejně jako ti, kdo považují za temnou figuru četníka Ressela, podávajícího hlášení o věci až po válce, staví teorie chtě nechtě na vratké půdě. A pokud se neobjeví nějaký jasný důkaz, těžko tomu bude kdy jinak.

„Deset výpovědí má značně vyšší váhu než pouhé podpisy dokumentu. “

Ondřej Konrád

A tak se nabízí další otázka: Proč měl ministr kultury potřebu zasáhnout tak mocně a jako by ve prospěch jedné strany? To se mu svým způsobem vrátilo: před několika dny podalo z Památníku výpověď deset ze šestnácti vedoucích a odborných pracovníků, stojících za exředitelkou Lehmannovou a hovořících o hrozbě „návratu normalizačního výkladu dějin“.

Na to ale také přišla reakce v podobě prohlášení asi dvaceti osob současných, ale také někdejších pracovníků instituce: podle nich zase prý ředitelka nezvládla komunikaci s obcí a pamětníky. No, při vší úctě k signatářům má ovšem deset výpovědí značně vyšší váhu než pouhé podpisy dokumentu. Navíc bůhví kým zformulovaného a iniciovaného.

Skrytá pravda a to podstatné

Mezitím se stále vede pře o samotnou kauzu Mikešová–Doležalová–Ressel, kterou si lze jistě vykládat různě. A při tom jako by se možná trochu zapomínalo, že od 27. května 1942, tedy dne atentátu na Heydricha, bylo zavedeno stanné právo a začala obrovská vlna teroru. V ní se mohl začít obávat o život kdekdo. A v přirozeném strachu případně i konat.

Ať by to byla bytná Židovky kamuflované jako křesťanka, nebo do věci vidoucí lokální četník. Anebo třeba někdo úplně jiný a kohosi vydírající. Zdatný fabulátor by uměl lusknutím prstů předestřít hned několik věrohodně působících verzí.

Jenže o nějakou „pravou pravdu“, ke které se stejně asi nelze dobrat, přeci nejde. Zato, a především, o vpuštění jména Mikešová mezi lidické oběti. Kdo by tomu chtěl bránit? A proč?

Autor je komentátor Českého rozhlasu

Ondřej Konrád Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme