Lidská práva jsou i práva sociální a nově i ekologická

„Tady se hezky vlezeš do téhle klece, abys viděla, jaká nesvoboda byla za komunismu,“ řekl mi jednou nějaký aktivista na Národní třídě, když se připomínalo dvacet pět let od sametové „revoluce“.

Komentář Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Lidská práva | Zdroj: Fotobanka Profimedia

Vlezla jsem do klece a chvíli tam stála. Muž okamžitě využil toho, že jsem zavřená a začal mi košatě vyprávět o základních lidských právech: o svobodě cestovat a o svobodě podnikat. Bylo to celkem utrpení, nakonec mě ale pustil z klece ven a já zase mohla užívat výhod svobodného světa. Na rozdíl od mnohých lidí kolem nás nejen symbolicky.

Připomínat si v dnešní době Mezinárodní den lidských práv může být pro leckoho zbytečnost, pro některé (třeba řadu českých politiků) to dokonce může být úplná hloupost.

Přesto tu, jako každý rok, tento den je a s ním i možnost nahlédnout na naše vlastní představy o svobodě, nebo demokracii. Zatímco v období před rokem 1989 se 10. prosinec mnohdy stával prostředkem k artikulaci protirežimních postojů, dnes se – velmi vulgárně řečeno – radujeme, že můžeme cestovat a podnikat.

Přehrát

00:00 / 00:00

Poslechněte si celý komentář

Žádné dvě svobody nereprezentují fanatický český přechod ke kapitalismu tak dokonale, zvlášť, když tak často zůstane jen u nich a u svobody slova. Jenže kromě této svaté trojice mají lidská práva i další, univerzální a sociální rozměr. Není přitom překvapivé, že těm, kteří až příliš akcentují jen hodnoty spojené s konzumem, bývají ta ostatní lidská práva občas trochu na obtíž.

Někdy samozřejmost, jindy přežitý výstřelek

Postkomunistická zkušenost nás ve vnímání práv a svobod navedla jen jedním směrem, ne úplně nelogicky: byly to právě postmateriální svobody, které před rokem 1989 utrpěly. A byly to právě ty materiální, ze kterých si komunistický režim udělal alibi pro znesvobodňování celé společnosti.

Jenže dnes už jsme jinde a jsou to právě lidská práva, co je nutné vnímat koherentně, jako neoddělitelný celek, ve kterém se různé aspekty svobody nejen doplňují, ale i rozvíjejí a co je důležité: především vzájemně podmiňují. A v tom je teprve jejich síla.

Je to 70 let od chvíle, kdy se poválečný svět dohodnul na jednom z nejvýznamnějších globálních dokumentů ve své moderní historii. Všeobecná deklarace lidských práv, nezávazný, ale nejznámější dokument věnující se otázkám rovnosti, svobody, důstojného života nebo spravedlnosti, byl odhlasován 10. prosince 1948 Valným shromážděním OSN. Jeho schválení bylo impulsem k všeobecně lidské snaze respektovat základní hodnoty našeho života a dát jim nezpochybnitelný rozměr.

Tato deklarace byla vnímána jako ideální cíl globálního společenství, jako konsenzuální vize, která se jednou může proměnit v praxi. Dnes už víme, že se tato vize ve skutečnost nepřevtělila.

Ba co víc: některé články považujeme po letech individualistického meldování dokonce za zbytečné, jiné nároky – třeba takovou rovnost – zaměňujeme za „stejnost“, čímž je odcizujeme jejich původnímu významu.

Za změny klimatu nemůžeme? Omyl, české emise CO₂ na hlavu patří mezi bohatými zeměmi k nejvyšším

Číst článek

Český rozhlas Vltava uspořádal v pondělí meditativní čtení Všeobecné deklarace lidských práv. V prostoru studia se pomalým přeříkáváním a komentováním jednotlivých článků ukázalo, jak idealisticky vnímáme některá naše práva a svobody. Někdy je to samozřejmost, jindy zase už přežitý výstřelek.

Já myslím, že to nemá být ani jedno, a že to nepochopíme, zůstaneme–li uvěznění jen ve svých osobních perspektivách a nenahlédneme-li své výhody jako něco, co dnes nemá každý. Nejenom na světě. I u nás, v České republice jsou lidé, kteří „nejsou rovni“.

Lidská práva jsou práva sociální. Jsou to práva na důstojnou pracovní dobu, na kvalitní život, na dostupné vzdělávání, na seberealizaci bez ohledu na třídu, gender, etnikum nebo politické přesvědčení.

Neoklešťujme je a nezplošťujme jen proto, že my sami, jednotlivci, kteří měli štěstí, můžeme svobodně žít. Mysleme na ty ostatní, kteří nemohou, a přemýšlejme proč. A hlavně: začněme tváří v tvář ekologické krizi znovu promýšlet koncept globálních udržitelných vizí. Jsou dnes extrémně potřeba.

Apolena Rychlíková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme