Loučení s Londýnem

Až budete číst tyhle řádky, bude si už jejich pisatel užívat první pražskou snídani nebo první pivo. To podle toho, ve které části dne se k tomuto blogu dostanete. Sliboval jsem sám sobě, že budu co nejméně sentimentální, ale už při vyřčení tohoto slibu jsem silně pochyboval o tom, že ho dodržím. Londýn se mi dostal pod kůži. Snad nebudu daleko od pravdy, když budu tvrdit, že i já jemu.

Sloupek Londýn Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

V britské metropoli jsem bez přestávky strávil posledních více než pět let. Přijel jsem v době, kdy se Londýn chystal na Diamantové jubileum Jejího Veličenstva a hlavně pak na Olympijské hry.

Bylo to období, kdy město ukázalo návštěvníkům neskutečnou vřelost a pohostinnost. On totiž Londýn takový vůči cizincům ze své přirozenosti prostě je. Ani se nemusí konat nějaká velká společenská nebo sportovní akce.

I když se Britové 23. června 2016 rozhodli vydat cestou jménem „brexit“, na kosmopolitním a příjemném duchu megapole na Temži to - navzdory některým dílčím incidentům jdoucím na vrub hrstce místních hloupých xenofobů - vlastně nic nezměnilo.

Zpravodaj Českého rozhlasu ve Velké Británii Jiří Hošek | Foto: Khalil Baalbaki | Zdroj: Český rozhlas

To laskavé vyzařování města, kde si každý může s přihlédnutím ke svým příjmům dělat v podstatě cokoli, co se mu zamane (pokud nepáchá trestnou činnost), je nejspíš tím, co mi bude scházet nejvíc. Spolu s onou těžko popsatelnou atmosférou Londýna, i jeho životním tempem.

White Hart Lane

Řada lidí tvrdí, že je celý ten londýnský hukot a šrumec (v anglickém originále „buzz“) vysává. Mě naopak od jara 2012 neskutečně stimuloval, i když tlačenice na naší lince metra Northern Line ve večerní špičce mi tedy chybět opravdu nebude.

Mohl bych samozřejmě jmenovat místa, kde se moje lidská „baterie“ dobíjela zvlášť rychle. Mimořádně na mě působil samozřejmě dnes už takřka úplně zbouraný stadion milovaného Tottenhamu - White Hart Lane.

Nikdy nezapomenu na 21. duben 2013 a svůj první zápas v ochozech, kdy jsme během sedmi minut otočili z 0:1 na 3:1. Byl to určitě nejlepší zápas Spurs, který jsem na vlastní oči viděl. Tu gólovou střelu Jermaina Defoea mám pořád před očima.

Když pak můj oblíbenec Gareth Bale dal z Huddlestonovy přihrávky třetí gól, myslel jsem si, že snad tribuna spadne. Řval jsem „jako kráva“, přesně v duchu, jak to ve filmu Ecce Homo Homolka plasticky popisuje Josef Šebánek.

Bývalý letec britského Královského letectva Ivan Otto Schwarz a zpravodaj Českého rozhlasu Jiří Hošek | Foto: Jiří Hošek

Většinu nejbližších kamarádů a známých jsem poznal díky Stroud Green Primary School, kterou naše děti navštěvovaly. Měly kliku na skvělé kantory, kteří se jim hlavně v začátcích, kdy „Hoščata“ anglicky neuměla ani pípnout, věnovali mnohem víc, než se od nich očekávalo.

Podpora, které se nám tam dlouhodobě dostávalo, byla úžasná. Nebyl to jen vzdělávací start do života, ale také jedna velká sonda do britské společnosti; do zvyků jiných etnik a náboženství, do vzájemné tolerance, do způsobu života v Londýně. Jsem vděčný, že se naše děti „infikovaly“ zdejším laskavým prostředím, a pevně věřím, že si tyhle základy udrží.

Do Londýna se budu vždycky vracet coby do města, kde jsem byl doma. Úmyslně jsem vynechal slůvko „jako“, protože by to moje city k tomuto úžasnému městu s neméně úžasnými obyvateli úplně nevystihlo. Thank you, London. Take care. Díky, Londýne. Opatruj se.

S Jiřím Hoškem jsme po jeho návratu do Prahy natočili video. Podívejte se, jak odpovídal na otázky serveru iROZHLAS.cz.

Jiří Hošek Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme