Při zevrubnějším čtení lze najít v těchto textech společného jmenovatele. Rozhořčení nad tím, že společnost je rozdělená, říká Zaorálek. Že Havel byl z jiného těsta a najmenoval si soudce Ústavního soudu, kteří jsou nevolení a nerespektují rozhodnutí voleného parlamentu, stěžuje si Klaus, který by ho zrušil.

Přehrát

00:00 / 00:00

Poslechněte si celý komentář Karla Hvížďaly

Jenže byl to právě Klaus, který od počátku volal po standardní pluralitní společnosti, pro niž je charakteristické, že tam stojí proti sobě různé názory, že společnost je rozdělena na různé strany a frakce, které se snaží prosazovat různé zájmy, a že v takové společnosti platí starý anglický princip check and balances, tedy kontroluj a vyvažuj.

Kontrolní funkci nad mocnými proto v demokratické společnosti vykonávají soudy a média a tím je naplněna jedna ze základních podmínek demokracie, kterou je dělba moci mezi moc ústavodárnou, exekutivní, justiční a mediální, přičemž dvě poslední moci nejsou volené. A ústavní soudy jsou nedílnou součástí všech demokratických zemí.

Návrat je iluze

Podobný rozpor je možné najít i ve vyjádření Zaorálka, který volá po vynalezení jazyka, kterým by někdo důvěryhodný mohl oslovit lidi, a zároveň se kriticky dívá na snahy Václava Havla, „který říkával, že politika nemá sloužit voličům, že se na ně nesmí ohlížet. Tvrdil, že politik má především využít kategorické imperativy, které má v sobě, na voliče zapomenout. Že my politici jsme výjimečné osobnosti a mandát máme z toho vyššího, co v sobě neseme. Nechci mu křivdit, ale myslím, že pro Havla nebyly zákony tak důležité. Stejně tak znevažoval svět politiky, což je totéž, co dnes dělá Andrej Babiš.“

To je samozřejmě zcela chybná interpretace. Na toto téma jsem s Havlem hovořil v knize Prosím stručně, a tudíž mohu jeho interpretaci kategorických imperativů přesně připomenout.

Řekl mi: „V demokratických poměrech je důležité, aby politika nebyla jen pouhou technologií moci, ale skutečnou službou občanům, službou pokud možno nezištnou, založenou na určitých ideálech, která dbá mravního řádu nad námi, pamatuje na dlouhodobé zájmy lidského rodu, nikoliv tedy jen na to, co se líbí veřejnosti této chvíle, a odmítá se proměnit jen ve hru..., za níž se skrývá jediné: snaha udržet se u moci.“

Převzato z Plusu

Jinými slovy, Václav Havel zákony nikdy nepohrdal a neznevažoval politiku, ale jen tvrdil, že odpovědná politika a justice musí sloužit vyšším kategoriím, tedy hledání spravedlnosti, a ne jen lingvistickému, pozitivistickému výkladu, pomocí kterého je možné zločince vyvinit.

Byl to tedy právě on, kdo hovořil jiným jazykem, po kterém Lubomír Zaorálek volá. A v tom má pravdu, protože jen nový jazyk může přinést nové cíle. Návrat je iluze. Zatím kráčíme vpřed, ale ne nahoru, jak říkají politologové.

Autor je publicista

Karel Hvížďala Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít