Že se v něm dá totiž ještě po víc než půlstoletí vycítit někdejší kadet, aby se tak řeklo. Respektive nějakou chvíli student vojenského gymnázia. Vyznačující se až do pokročilého věku důstojnickou rázností, akurátností, energičností i výstižnou stručností.

Přestože se profesionálním vojákem nestal, a vydal se civilní cestou završenou studiem rusistiky. Která ho pak před koncem páté dekády minulého století zavedla do zahraniční redakce Československého rozhlasu.

Roky v kotelnách

Záhy redakce proslulé každodenní relací Svět dnes večer, v níž pod vedením Milana Weinera působily vycházející žurnalistické hvězdy: Jiří Dienstbier, Karel Jezdinský, Karel Kyncl, Čestmír Suchý, Věra Šťovíčková a další. Na tehdejší dobu šlo o vysílání mimořádné, erudované a výtečně profesně zpracované.

A jak postupovalo politické a společenské tání v 60. letech, Dobrovský a jeho kolegové se krůček za krůčkem vymaňovali ze sevření cenzury. Byť to ještě nemohlo jít docela.

A když byl dohled nad tiskem na jaře 1968 z nejvyšších míst zrušen, pobýval už Dobrovský coby rozhlasový dopisovatel v Moskvě. Odkud byl ovšem záhy po 21. srpnu vypovězen; takové cti se nedostalo hned tak každému. Stejně jako být členem redakce, označené novou garniturou za centrum kontrarevoluce.

Nastalo dvacetiletí po kotelnách nebo s náčiním myče oken. Dobrovský je bral s vojáckou věcností a přímostí a samozřejmě se zapojoval do disidentských aktivit, coby jeden z prvých signatářů Charty 77, přes bytové semináře až po redigování samizdatových Lidových novin v závěru 80. roků.

Po vojensku zostra

Nemohly jej tudíž minout důsledky sametové revoluce. Nejprve z postu náměstka ministra zahraničí (přítele a exkolegy Dienstbiera) zostra popoháněl proces odchodu sovětských vojsk. Pak dva roky v čele resortu obrany přebudovával českou armádu.

Převzato z Plusu

Kancléřoval Václavu Havlovi, více méně v triumvirátu s Pavlem Tigridem a Ivanem Medkem. A druhou polovinu deváté dekády sledoval jako velvyslanec v Moskvě Jelcinovu snahu mnohé v Rusku změnit.

Úspěšnou ovšem jen částečně a o to naježenější byl pak Dobrovský vůči Putinovu obratu k imperiálním návykům.

A nepřestával před současným ruským vedením vážně varovat. Stejně jako s příznačnou neúprosností kritizovat leckteré české vrcholné politiky.

Předloni například odmítl převzít cenu Bezpečnostní rady státu z rukou premiéra Babiše (ANO), který podle něho „paradoxně naši bezpečnost oslabuje“ jak nerespektováním soudního verdiktu (v kauze spolupráce s StB), tak odmítáním vzdát se politické funkce do doby, než soud rozhodne v případu podezření z finančního podvodu.

Jako vždy, vzal to Luboš Dobrovský i tehdy po vojensku zostra. Jeho postoje i hlas nám budou chybět.

Autor je komentátor Českého rozhlasu.

Ondřej Konrád Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít