Zlatý Balkán aneb případ Lukáše Nečesaného
Jedním ze základních předpokladů pro fungování a existenci moderního státu je důvěra občanů v jeho schopnosti, nestrannost, a především fungování práva. Pokud je narušená, podkopává se celý systém moci a vše končí demonstracemi tak, jako třeba v Rumunsku nebo Polsku. Obě země byly navíc kvůli soudní reformě popotahovány i v rámci Evropské unie.
S respektem k právnímu systému si ale bohužel často zahráváme i u nás. Ne že bychom přijímali zákony osvobozující korupčníky jako v Rumunsku. Nebo se naši mocní snažili podřídit si soudní systém jako v Polsku. Kde to ještě udělali tak hloupě, že problém musel být jasný i laikovi.
U nás se prostě věci často táhnou a někdy se zdají až nelogické. Tak například Lukáš Nečesaný odešel od vrchního soudu zproštěný viny z napadení a pokusu o vraždu kadeřnice.
Ovšem ne proto, že důkazy svědčí pro jeho nevinu, ale protože prý z procesního pohledu neměl vrchní soud jinou možnost. Takže po šesti letech, pěti rozsudcích a dvou letech dotyčného ve vězení je zaručeně pachatel na svobodě. Akorát stále nevíme, jestli to byl Nečesaný nebo někdo jiný. Policie dále šetří.
Nahlodaná důvěra
První, co mě v tu chvíli napadlo, bylo: „zlatý Balkán“. Vzpomněl jsem si na letní vraždu regionální novinářky v Bulharsku, kterou jsem zpravodajsky pokrýval. Bylo to ve vyhrocené době, kdy média i politici byli velmi citliví. Báli se jakéhokoliv náznaku opakování vražd žurnalistů, ke kterým došlo na Slovensku a na Maltě.
Započala tedy mírná hysterie, kterou se nakonec podařilo uklidnit. Bulharské úřady totiž začaly vyšetřovat, premiér Borisov zahřměl, shromáždily se důkazy, policie zatkla podezřelého, přes noc jeho vinu vyšetřovatelé posoudili a pak ho zase pustili.
Nevinen. Soud znovu zprostil Nečesaného viny z pokusu o vraždu kadeřnice
Číst článek
Doslova během hodin na základě stop DNA našli jiného podezřelého. Byl v dané době v zahraničí. Dotyčný byl vinen, putoval do německého vězení, pak do bulharského a hotovo.
U nás se ale šetřilo tak dlouho, až se podle soudu nic nevyšetřilo. Nižší soudní instance nerespektovaly názory soudů vyšších, včetně soudu vrchního, jak předseda odvolacího senátu sdělil veřejnost. A vše se táhlo až do rozpačitého konce.
Taková situace by se mohla zdát tragikomická, ale není. Naopak, jde o vážnou věc. Pokud si nemůžeme být jistí soudy, není jisté nic. K dobré atmosféře nepřispívá ani časté zpochybňování soudních rozhodnutí politiky.
V tu chvíli jsem si vzpomněl na případ Řecka, v němž je rozhodnutí soudu svaté tak, jak v kolébce demokracie má být. Když dokonce soud v případě žádosti osmi tureckých vojáků o azyl rozhodl proti přání vlády, ta raději riskovala mezinárodní konflikt s Tureckem, než aby rozhodnutí soudu zpochybnila.
Holt, máme se co učit. Spolehnout na soudy se ale bohužel také úplně nemůžeme. Po všech možných kauzách insolvenčních správců a xenofobních soudcovských pseudoliterátů je důvěra v systém nahlodaná. I případ mladíka a kadeřnice jí tedy nepřidá.
Zlatý Balkán, kde člověk ví, na čem je. U nás už ani to pověstné in dubio pro reo neboli postup v pochybnostech ve prospěch obviněného není jisté.
Penze – boj o reformu, která ještě není
Petr Holub
Naše ‚umčo‘ ve veřejném prostoru
Petr Fischer
Americká sněmovna hlasovala pro pomoc Ukrajině. I díky Trumpovi
Matěj Schneider
Důchodovou reformu potřebujeme, ještě víc ale musíme dbát na mezigenerační solidaritu
Julie Hrstková