Jak by se měl demokratický režim bránit atakům ze strany agresivních extremistů, neofašistů a jiných otevřených nepřátel, kteří přitom využívají svobod zaručených v demokracii všem?

Má smysl zakazovat politické strany porušující zákon nebo na ně nasazovat zpravodajské služby, jako se o to pokusili v Berlíně v případě Alternativy pro Německo? To jsou dvě klíčové otázky, které znějí napříč Evropou.

Začněme na Slovensku: Kotlebova Lidová strana Naše Slovensko není ledajaká extremistická strana. Má 14 poslanců v parlamentu, podle preferencí je teď druhou nejsilnější stranou v zemi, její předseda dostal v prezidentských volbách 220 tisíc hlasů a jednou nohou je přítomna v bratislavských politických salonech.

Přitom v návrhu na rozpuštění strany nashromáždil generální prokurátor spoustu důkazů pro svůj závěr, že kotlebovci usilují o odstranění demokratického zřízení, a proto musí být jejich činnost podle zákona zakázána. Především upozornil, že tato strana je pouze mírně upravenou předchozí stranou téhož Mariana Kotleby, kterou Nejvyšší soud rozpustil už před 13 lety.

Když Fico začal Slováky strašit

Stále vyjadřuje obdiv k fašistickému slovenskému státu a používá jeho symboly. V programu se zavazuje, že „udělá pořádek s parazity v osadách“, že „ochrání lidi před stupňujícím se cikánským terorem“, že vyhostí migranty a založí domobranu. „Strana vyvolává nenávist a pogromistické nálady,“ shrnul před soudem prokurátor.

Kotlebovci označili žalobu za politicky motivovanou. I kdyby soud rozhodl o rozpuštění strany, stihne kandidovat ve volbách do Evropského parlamentu. A pro každý případ už má její vedení registrovanou další stranu – Lidovou stranu Pevnost Slovensko.

Převzato z Plusu

V Bratislavě zazněly i hlasy, že soudit politickou stranu je nesmysl. Že případný zákaz udělá z kotlebovců mučedníky, nevytlačí je z politiky, naopak jim přihraje další obdivovatele a voliče. Tyto argumenty ale jsou liché – když strana porušuje zákon, v právním státě ji soud potrestá, v tomto případě rozpuštěním. Tečka.

A pokud jde o politické souvislosti, je Slovensko ukázkovým příkladem, jak si standardní strany extremisty vypěstovaly a pomáhají jim růst. Před volbami v roce 2016 měli kotlebovci preference necelé dvě procenta. Zato Robert Fico a jeho vládní strana Smer rozdávala štědré sociální balíčky všem a s téměř 40procentní podporou mířila k dalšímu jasnému vítězství.

Jenže tři měsíce před volbami Robert Fico změnil taktiku a začal Slováky strašit uprchlickou krizí a muslimy. Tím všechno pokazil – Smer spadl na 28 procent ve volbách, Kotleba získal senzačních osm procent. Lehce vyděšení voliči si vybrali originálního extremistu – nikoli slušnější verzi.

Pětina Kotlebových voličů tehdy přišla od Fica, další dvě pětiny byly původně nevoliči. Hrubá chyba přivedla neofašistu Mariana Kotlebu do parlamentu a od té doby jen a jen posiluje – a zase vinou standardních politických stran. Naposledy Ficův Smer jednal s kotlebovci o podpoře svého návrhu ústavního zákona v Národní radě – a dohodli se.

V Česku zakázal Nejvyšší správní soud extremistickou Dělnickou stranu v roce 2010 a tím také fakticky skončila. Kotlebova strana, Aliance pro Německo, strana Marine Le Penové ve Francii, Liga italského vicepremiéra Matteo Salviniho a další jsou ale úspěšné.

Protože doba je nejistá a protože jim sociálnědemokratické, křesťanskodemokratické a další standardní strany dláždí cestu: neřeší reálné problémy občanů, namísto toho zase straší kdečím a taky s extremisty spolupracují. Třikrát špatně. Takto dlážděná cesta vede do pekel.

Petr Šabata Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít