Dostihy s minulostí

Kdo zapomene na minulost, je odsouzen ji prožít znovu. Jak může v praxi vypadat scénář pochmurného proroctví španělsko-amerického filozofa Santayany, se nám teď odvíjí před očima.Třicet let po pádu totalitního režimu se vláda v Moskvě chová k České republice opět jako ke své gubernii. A osobuje si právo na ten jediný „správný“ výklad dějin. Výklad, nelišící se ani o vlas od toho totalitního, který se tu etabloval od války až do pádu komunismu.

Komentář Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Pomalovaná socha maršála Ivana Koněva v Praze 6 Dejvicích | Zdroj: Facebook Praha 6

Přizvukuje mu evidentně řada lidí, z nichž těm nejstarším nemohlo být v listopadu 1989 víc než kolem čtyřiceti. Přesto jsou málem vlastním tělem ochotni bránit sochu sovětského maršála na Praze 6, pod jehož vedením napochodovala do Prahy sovětská vojska až den poté, co válka oficiálně skončila a němečtí vojáci po tři předchozí dny masakrovali v ulicích Prahy české povstalce i civilní obyvatelstvo, aniž jim směla přijít na pomoc jen 70 kilometrů vzdálená americká armáda, která se na Stalinův rozkaz musela zastavit na dojednané demarkační linii.

Přehrát

00:00 / 00:00

Lída Rakušanová: Dostihy s minulostí

Stoupencům ruského výkladu dějin očividně nevadí ani to, že tentýž maršál krvavě potlačil o jedenáct let později protikomunistické povstání v Maďarsku a v srpnu 1968 se podílel na přípravě zákeřného přepadení Československa.

A že jeho sochu na Praze 6 vztyčili soudruzi nikoli hned v poválečné euforii, ale teprve v 80. letech minulého století. Jako symbol neostalinské normalizace. Na znamení, že Sověti považují zemi, kterou kdysi spolu s Američany osvobodili, de facto za své dobyté území.

Očekávání poslušnosti

Rusko ale není jedinou velmocí, která se v jednání s demokratickými státy radikálně zbavuje všech diplomatických zvyklostí. Obdobně se chová už delší dobu Čína, která poté, co se vedení Prahy rozhodlo odstranit ze smlouvy s Pekingem bod, uznávající jednotnou Čínu, – protože se tím de facto popírá právo na sebeurčení Tchaj-wanu i Hongkongu – zesabotovala už dohodnutá čínská turné všech českých hudebních těles, která mají Prahu ve svém názvu. Včetně Pražákova kvarteta. Což bohužel není vtip.

Sice v tom nejsme sami, tento týden pohrozila Čína „negativními důsledky“ i Německu, protože organizátorovi protestů v Hongkongu Joshuovi Wongovi nejen že „nezabránilo ve vstupu do země“, jak si to Čína přála, ale dovolil si ho přijmout i německý ministr zahraničí Maas.

Na rozdíl od Berlína má ovšem Česká republika navíc ve svém čele prezidenta, který Pekingu už léta nepokrytě podlézá. Čínským komunistům to ani v nejmenším neimponuje. Naopak je to jen pobízí k tomu, aby od Česka automaticky očekávali poslušnost.

Nad současnou prezidentovou eskapádou v Srbsku, kde – v případě Kosova a jeho statutu samostatného státu – slíbil svým hostitelům nesplnitelné, lze už jen s údivem zírat. Je to totéž, jako by si u balkánského sudu s prachem, plného sotva spoutaných nacionalistických vášní, zapaloval cigaretu.

Taková je česká bilance uplynulých třiceti let. Období, které bylo v dosavadních dějinách Čechů, Moravanů a Slezanů zcela ojedinělou šancí překonat minulost a vybudovat stabilní stát, garantující lidem demokracii a svobodu.

Autorka je komentátorka Českého rozhlasu

Lída Rakušanová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme