Co vlastně oddělují hranice? Státy, nebo jiné světy

Kam mizí hranice? Donutí mě přemýšlet železný plot s fotografiemi připomínajícími někdejší válečnou oponu mezi českými Slavonicemi a rakouským Fratres. V létě jsem přes tu poklidnou česko-rakouskou čáru projížděla několikrát. Fotografická instalace dvou rakouských umělců s tou otázkou je tam přes deset let.

Komentář Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Litevští vojáci pokládají na hranicích s Běloruskem ostnatý drát na obranu proti migrantům. | Zdroj: Reuters

Znovu a znovu člověk tady na těch místech musí myslet na absurditu minulosti, kdy Slavoničtí nemohli přejít lesem, přejet na kole nebo autem do tři kilometry vzdálené nejbližší rakouské vesnice. Z dnešního pohledu něco nepochopitelného, tím spíš třeba pro všechny narozené po pádu železné opony.

Přehrát

00:00 / 00:00

Co vlastně oddělují hranice? Státy, nebo jiné světy

Koronavirová pandemie ale Evropě znovu ukázala, že hranice států stále existují a během několika hodin mohou být funkční jako kdysi – rozdělovat rodiny, měnit životy. A jejich překonávání může studenou válku i v lecčems připomínat.

„Jezdili z Rakouska, ale chtěli se vyhnout testům a karanténě. Tak svoji manželku vysazoval vždycky tady v Maříži, sám přejel autem ve Slavonicích a pak se sem pro ni z druhé strany vrátil,“ vypráví mi jedna starousedlice o tom, jak její známý – pendler – obcházel pravidla, když jeho žena vystupovala na opuštěné silnici pro cyklisty u Maříže v době nejpřísnějšího lockdownu.

V obou případech si člověk uvědomuje ony absurdity. Tentokrát šlo o to, aby se neviditelný virus nešířil z Rakouska do Česka. Onehdy šlo o lidské životy, aby je neindoktrinoval kapitalistický režim. 

Absurdita zavřených hranic

Nová afghánská realita: nefunkční úřady, lidé bez peněz, úprk mladých. Někteří ale Tálibánu fandí

Číst článek

Příklad odjinud. Tisícům Britů, kteří žijí a pracují roky v Bruselu, se najednou výrazně zkomplikoval život, když chtěli v létě vidět svoje rodiny a překročit hranice na ostrovy – kombinace brexitu a pandemie jim docela zavařila.

Ještě před deseti lety by něčemu takovému nevěřili. A to hranice do Velké Británie nikdy nebyly tak úplně neviditelné jako třeba mezi Belgií a Nizozemskem. Po brexitu ale opět vyrostly a zdaleka ne jen pro cestující. I obchodníci se zbožím proudící oběma směry najednou museli překonávat tvrdé administrativní bariéry.

Navzdory tomu, že už to vypadalo, že Evropská unie je prostorem bez hranic pro všechny vyvolené, kteří měli to štěstí se v ní narodit, se ukazuje, že hranice jsou stále křehké a mohou se zavřít kdykoli. Cestovní zákazy a koronavirová omezení nás najednou naučily myslet na to, jestli člověk může nějakou hranici překročit. Čekat na to, zda bude otevřená s ohledem na termín dovolené – zdánlivě malicherný důvod, pro Evropana ale zcela legitimní.

Když ale ostnaté dráty začaly na východě přelézat Afghánci, matky přes ně vojákům přehazovaly děti nebo se zoufalci přivazovali ke křídlům letadel, Evropa vše jen sledovala. O zavírání hranic kvůli dovoleným a turistům mluví už přes rok. Když ale Afghánci zdolávají hranici v ohrožení vlastního života, Evropa až ironicky mlčí.

Jejich hranice jsou úplně jiné, jsou to dělicí čáry jiné kategorie. A i když se je Afgháncům podaří překonat, čeká je tak jako tak dlouhá cesta za povolením k tomu, aby za touhle hranicí mohli zůstat.

Když si vzpomenu na otázku z česko-rakouského pomezí mezi Slavonicemi a Fratres kam mizí hranice, zdá se mi, že se jen posouvají. Jako kostky ve stavebnici jsou kdykoli přeskládatelné do vyšší, nebo nižší varianty. Evropa se opevnila zvnějšku a udělá všechno a zaplatí miliony za to, aby většina uprchlíků zůstala na území „mezi“ – v pásmu mezi ní a nebezpečnou zónou.

Je štěstí žít v prostoru, kde jsou momentálně hranice všech okolních států průjezdné, byť třeba se sanitárním omezením. Protože absurditě těch zcela zavřených hranic a ohrožení života při jejich překonávání jsme už zjevně odvykli. Velká část Evropy si to nepamatuje.

A tak když něco takového ukážou videozáběry z druhého konce světa, nezmůže se Evropa na nic jiného než nevěřícně přihlížet.

Autorka je publicistka

Eva Hrnčířová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme