Tradiční politické strany a pevné kořeny ideologie

Tak dlouho volali komentátoři a aktivisté Milionu chvilek pro demokracii po sjednocení opozice, až k určitému spojování došlo. Nevznikl ovšem jeden subjekt.

Komentář Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Zleva předseda Pirátů Ivan Bartoš a šéf STAN Vít Rakušan po prvním společném jednání o předvolební koalici | Foto: Michal Kamaryt | Zdroj: ČTK

To by ostatně bylo reálné jen v případě, že by byli všichni přesvědčeni, že jsou ohroženy základy demokracie, což evidentně nejsou. Proto se vytvářejí opoziční bloky dva.

Přehrát

00:00 / 00:00

Poslechněte si celý komentář Jana Vávry

Jeden stvrdili předsedové ODS, KDU a TOP 09, druhý se pomalu formuje z Pirátů a hnutí STAN. Rozdíl mezi nimi bývá označován jako rozdíl mezi pravicí a politickým středem. Nebo – což se zdá být výstižnější – jako mezi tradičními stranami a neideologickými uskupeními.

Toto rozložení odpovídá stavu současné liberální demokracie, o které se často hovoří jako o postdemokracii. Filozof Václav Bělohradský tak označuje situaci, v níž „tradiční“ politické strany, vzniklé z řešení rozkolů modernosti, ztratily kulturní hegemonii, zatímco politická hnutí, jež by úspěšně řešila rozkoly postmoderní doby, se teprve formují.

Tradiční politické strany jsou jednou vyzdvihovány jako jediné názorově ukotvené a podruhé zatracovány jako zkostnatělé a zkorumpované. A symetricky jsou nově vzniklá hnutí označována buď za populistická a nečitelná, nebo oslavovaná jako dynamická, přinášející naději na změnu.

Soudě podle domácích průzkumů volebních preferencí má více příznivců neideologický blok. Nutno přiznat, že tradiční strany to dnes nemají snadné. Konec dějin, který více než před 30 lety předpovídal americký politický filosof Francis Fukuyama, sice nenastal, ovšem aspoň v západním světě vládne konsenzus, podle kterého k současnému systému demokratického kapitalismu neexistuje žádná alternativa. Dřívější velké témata tradičních stran nikoho neoslovují.

Tradiční ideologické recepty

V západní Evropě se také rozdíly mezi pravicí a levicí smazaly a v mnoha státech provádějí obě strany podobnou politiku, kterou odlišují jen tváře politiků a jejich styl. Jinak je tomu ovšem ve většině postkomunistických zemí.

Na Slovensku tradiční strany sice téměř zmizely, zato v Polsku vidíme bojové tažení tradiční ideologie. Zvláštní případem jsou pak Spojené státy, kde díky konzervativním republikánům i levicovému křídlu Demokratické strany nabírají obě ideologie na síle, což ovšem nebude případ nově zvoleného prezidenta.

Máme-li aspoň trochu věřit domácím průzkumům preferencí, jsou naše tradiční strany spíše v defenzívě. Ztrátou ideologické agendy trpí více levice, jak dokládá ta naše, která míří mimo parlament, čímž v drastičtější podobě kopíruje problémy jiných levicových stran.

Ale ani naše pravice nepůsobí moc jistě. Poslední kroky vedení ODS, které se rozhodlo držet se ideologických pouček, ať to stojí, co to stojí, nenašly ani v členské základně jednoznačné pochopení.

U části veřejnosti zatím opakování pravicových tezí pocházejících z ideové výbavy 19. století, které nás učil Václav Klaus, funguje, je ale otázkou, jak dlouho. Problémem takzvaně tradičních stran totiž je, že problémy, které globalizace přináší, jako je nutnost reagovat na klimatické změny, problémy dané rozvojem nových informačních technologií nebo genetického inženýrství, se nedají řešit tradičními ideologickými recepty. V tomto směru má ideologiemi nespoutaný blok Pirátů a STAN výhodu.

O výsledku rozhodne to, zda se před volbami povede věcná debata o problémech, které musíme řešit, nebo se necháme jen zavalit marketingovými hesly a jednoduchými poučkami. To bude samozřejmě záviset jak na politicích, tak na tom, co bude veřejnost ochotna poslouchat.

Autor je komentátor Českého rozhlasu

Jan Vávra Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme